Nepoučitelný aneb Výcvik v šplhu dalekém
Jsem nepoučitelný. Přes neustálé důkazy toho, že gravitace má zkrátka navrch, nadále pokouším osud a sápu se na místa vysoká, převysoká. Naše podzimní lezecké soustředění bylo plánováno důkladně a s předstihem, takže je s podivem, že se nakonec opravdu uskutečnilo. V záchvatu naivního optimismu byl vybrán prodloužený víkend 25-27 (+ 28.září zdarma) - jako aby bylo možno lozit o den déle (nakonec byl onen den využit plodně, k regeneraci zdegenerovaných sil fyzických a především psychických). Den před akcí pochopitelně zapršelo, takže to tradičně vypadalo na Suché skály (alias Sušky), kde to nevadí, případně na celovíkendové dřepění v putyce a vyhlížení ven přes lijákem bičovaná okna výčepu.
S podobnými neradostnými představami jsem radostně zdrhnul z práce, zabalil cajky, dvě trika, kartáček a dvě májky a metelil na obchodní centrum Hlavák, kdež jsem hodlal nastoupiti do zrychleného vlaku směr Turnov (nikoli Kolín a nikoli bezhlavě pozn. pro znalé). Záhy jsem zjistil, že kromě mě do práce patrně nikdo nechodí - nádraží bylo zavaleno davy všemožných cestovatelů, výletníků a tripařů, kteří vytvářeli v prostoru útvar známý jako 'rozplizlý lidský chuchvalec' a poměrně účinně blokovali většinu ústupových tras a samozřejmě všechny kasy. V některých částech nádraží to vypadalo spíše jako všelidové povstání, neboť z mnohého batohu trčela čepel meče, smrtonosná alobalová dvoubřitá sekera, nebo aspoň cep, či vidle - nejsme evidentně jedinou skupinou cvoků, vyjíždějících za nějakým absurdním cílem do lesů... Prodloužený víkend se zkrátka klasicky projevil.
Cesta vlakem proběhla bez potíží, až na to, že jsme v půlce trasy zjistili, že nejedeme na Sušky, ale do Skaláku (čili okolí Hrubé Skály), abysme konečně taky poznali, zač je toho písek. Brilantním logistickým krokem - vystoupením v Turnově a přestupem - jsme tento drobný zádrhel vyřešili a netrvalo to tak dlouho (jen 10 minut cesty a 40 minut zpoždění) a vybatolili jsme se v Semihorkách. Sport je sport, ale pátek je pátek a tak jsme učinili kompromis. Do hospody se tedy šlo, ale s všeobecným závazkem "nijak to nehrotit". Někteří členové výpravy evidentně nehodlali zůstat jen o májce a vodě, hledali jsme tudíž místo, kde se dá i dobře najíst, což prý v dané lokalitě není tak snadné, jak by se zdálo. Podnik který nám byl doporučen, byl natřískaný po střechu a navrch tam někteří degenerici sosali decky vína, takže jsme nechtěli dělat socky. Alternativní podnik, prakticky hnedle pod skalami, byl výrazně lidovější. V dřevně vybaveném lokále se na zemi popelili psi a děti, jacísi šoumeni vyluzovali na kytárách zvuky vzdáleně připomínající klasické trampské hity, a na čepu byly Svijany. Pár jsme jich tam tedy poslali, doplnili dle vkusu polívkou, či utopencem, poslouchali plky místních skálolezců a rozšiřovali si terminologii. Víte například co je to taková 'žábovací spárka', he? No my už jo. Po nějaké době přibyli do putyky nějací mlaďoši (nevěř nikomu, komu je pod 25) s dalšími dvěma kytarami, což už dohromady tvořilo takovou palebnou převahu, že jsme radši zaplatili a ustoupili do hor.
Noční hledání 'bivaku' s jednou funkční a jednou nefunkční čelovkou bych doporučil jako ideální bojovku pro zlobivé a přebytečné děti.
Ráno bylo jako malované. Nebo spíše vyryté do ledu. No kosa jak v psírně. Vybalili jsme asi dvacet kilo paštik, sýrů a pečiv, uvařili čaj a seznali, že můj chvályhodný nápad nevzít tentokrát vůbec žádný alkohol, nebyl ani tak chvályhodný, jako úplně pitomý. Pak jsme postupně rozhýbali peristaltiku, svalstvo a nedisponujíce průvodcem, ani zkušeností s touto částí skal, začali se prostě škrábat na nejbližší stěnu, která vypadala jakž takž lezitelně. Z té se nakonec vyklubala nějaká strašná zvrhlost, takže jsme po čase stáhli lana, ocasy a tak a přesunuli se raději do terénu známějšího. Tam jsme vylezli pár cest s obtížností "mateřská školka + handikepovaní", zdolali základní jednoduchou cestou Čarodějnici a když už tam to lano bylo vytažené, zablbli jsme si trochu na jedné z těžších, šestkových cest - no až na náčelníka Martina, na to vážně ještě nemáme.
Jinak drobná poznámka k označování cest ve Skaláku - je na prd. Všichni ti experti, kteří stanovují, jak je co těžké, tu lezli už jako děcka a většinu těch cest můžou lézt poslepu se svázanýma rukama, takže z nich automaticky dělají nejbídnější pakárny, zatímco když to lezete poprvé nebo jako prvolezec, tak vám to zas jako takový pískoviště s bábovičkama nepřijde...
Když jsme si tedy takhle pěkně zdvihli sebevědomí, navrhl nám Martin další, hezoučkou cestu. Uvedl ji tím, že není těžká, ale v jednom místě se na ní bojí i on, prvolezec tam totiž prostě nejde efektivně jistit. Když nám potom zmíněnou cestu ukázal, poklepal jsem si jen na čelo, s tím, že jistit stejně nepotřebuje, když to nejde a nechť si to spánembohem leze sám. Po celkem nenáročném výstupu na předskalí totiž následovala část akrobatická. Nejprve bylo třeba si přes pět metrů hlubokou propast 'skočit do zdi' (tak nakročit, no, ale stejně humus) na jinou věž, tam se nějak uchytit a přesoukat se přes jeden nepěkný moment výše. No hnus.
Po chvíli jsem se odhodlal vylézt si aspoň to předskalí a pak, že se uvidí. Pak se vidělo, že zblízka to nevypadá o nic lépe. Chystal jsem se už už ustoupit do předem připravených pozic, když se kolem mě přeřítila Hanka a na milou stěnu se vyškrábala rychlostí hyperaktivního myšohryza. Takový deklas, abych prchl tam, kde se Hanka ani nezpotila, by mé macho srdéčko neuneslo a tak jsem byl nucen tu ohavnost přelézt taky. A ono to šlo. Jen ten účet za prádelnu jí ještě pošlu...
Nu vrzli jsme tam ještě základní cestu na Zlatou vyhlídku (tady už jsem začínal brblat, že mě bolí ručičky, ba i nožičky, a že se rozhodně nehodlám zabít na nějaké pochcané vyhlídce) a po zjištění, že slunce začíná zapadat a organismy zvolna kolabovat, dolezli jsme (tady už jsem pauzíroval) ještě takový chill-outek, dvoječku, a vydali se dolů, do hospody.
V lokále ze včerejška se chystalo velké mecheche. Plná zahrádka, na rožni se vesele točilo prase, reproduktory reprodukovaly. Vystoupit mělo country těleso s hrozivým názvem Holokrci. Navzdory hladu a vyčerpání jsme prchali jako by nám paty hořely. Nakonec jsme usedli na zvolna již zamrzající zahrádku zběsile vypadající bowling-hospody, objednali hromadu jídla a se špatně skrývanou záští hleděli na dobře se bavící bandu uvnitř, v teplíčku. No nakonec jsme se tam nasáčkovali také a podnik se ukázal být vcelku snesitelným. Jen konverzace poněkud vázla, protože většina výpravy věnovala větší část zbytku své energie úsilí nespadnou si držkou do talíře. No co už. Po třetím pivo jsme vyhlásili večerku a urychlený přesun na ubikace - tedy stejné místo pod skalou, jako předtím. Tam jsme ovšem zjistili, že kóta byla již obsazena jinou armádou a stáhli se tedy do nedaleké skalní průrvy, hned za plánovaným cílem příštího dne. Usnul jsem asi čtvrt hodiny předtím, než jsem si šel konečně lehnout.
Ráno opět poněkud mrazivé. Ovšem vzhledem k tomu, že rozpuštění výpravy bylo naplánováno kolem poledne, bylo třeba hnout kostřičkami. A tak netrvalo dlouho a mrcasili jsme se pod Majákem, kde nás čekal poslední asi třicetimetrový výstup. Nejdřív roztomilou spárkou na předskalí a pak asi patnáct metrů komínem - tedy už spíše speleologie, než co jiného. Ale lezení nepříliš náročné a zábavné - na pokraji smrti kdečím, ale stálo to za to. Na vrcholku jsem si dopřál vrcholové foto a chvilku vyhřívání na slunku. Pak už jen chvíle poskakování u slaňáku a šup dolů, na pevnou zem (ono tedy ne že by ta skála nebyla pevná až až, ale nějak tam tu jistotu ještě necítím). Asi nikdy nebudu opravdovým horolezcem. Když jsem viděl, jak se tam Martin zas jen tak, pomalu bez jištění, bez klobouku, bos, bimbá přímo nad tou třicetimetrovou dírou a ještě nám úhýbá, abysme se lépe doplazili ke kruhu, bylo mi až nedobře u žaludku. Ale co, jistá přiměřená otrlost se ještě vypěstuje.
poje jely kupodivu poměrně dobře a tak jsme se dostali do Prahe ještě za světla. Spal jsem, jak když zabité nemluvně na beton hodí, nebo jak se to říká. Hore zdar!
Na závěr připojuji pár obligátních foteček, tedy odkazy na Jiřího a mou galérii.
Jako bonus přikládám mírně 'photoshoped' (a není to má práce, já bych přidělal ještě důkladně vycpaný poklopec) vrcholovku z Majáku.
http://picasaweb.google.com/jirzy.machon/LezeniSkalak#
http://disparity.rajce.idnes.cz/Skalak_09_2009/
S podobnými neradostnými představami jsem radostně zdrhnul z práce, zabalil cajky, dvě trika, kartáček a dvě májky a metelil na obchodní centrum Hlavák, kdež jsem hodlal nastoupiti do zrychleného vlaku směr Turnov (nikoli Kolín a nikoli bezhlavě pozn. pro znalé). Záhy jsem zjistil, že kromě mě do práce patrně nikdo nechodí - nádraží bylo zavaleno davy všemožných cestovatelů, výletníků a tripařů, kteří vytvářeli v prostoru útvar známý jako 'rozplizlý lidský chuchvalec' a poměrně účinně blokovali většinu ústupových tras a samozřejmě všechny kasy. V některých částech nádraží to vypadalo spíše jako všelidové povstání, neboť z mnohého batohu trčela čepel meče, smrtonosná alobalová dvoubřitá sekera, nebo aspoň cep, či vidle - nejsme evidentně jedinou skupinou cvoků, vyjíždějících za nějakým absurdním cílem do lesů... Prodloužený víkend se zkrátka klasicky projevil.
Cesta vlakem proběhla bez potíží, až na to, že jsme v půlce trasy zjistili, že nejedeme na Sušky, ale do Skaláku (čili okolí Hrubé Skály), abysme konečně taky poznali, zač je toho písek. Brilantním logistickým krokem - vystoupením v Turnově a přestupem - jsme tento drobný zádrhel vyřešili a netrvalo to tak dlouho (jen 10 minut cesty a 40 minut zpoždění) a vybatolili jsme se v Semihorkách. Sport je sport, ale pátek je pátek a tak jsme učinili kompromis. Do hospody se tedy šlo, ale s všeobecným závazkem "nijak to nehrotit". Někteří členové výpravy evidentně nehodlali zůstat jen o májce a vodě, hledali jsme tudíž místo, kde se dá i dobře najíst, což prý v dané lokalitě není tak snadné, jak by se zdálo. Podnik který nám byl doporučen, byl natřískaný po střechu a navrch tam někteří degenerici sosali decky vína, takže jsme nechtěli dělat socky. Alternativní podnik, prakticky hnedle pod skalami, byl výrazně lidovější. V dřevně vybaveném lokále se na zemi popelili psi a děti, jacísi šoumeni vyluzovali na kytárách zvuky vzdáleně připomínající klasické trampské hity, a na čepu byly Svijany. Pár jsme jich tam tedy poslali, doplnili dle vkusu polívkou, či utopencem, poslouchali plky místních skálolezců a rozšiřovali si terminologii. Víte například co je to taková 'žábovací spárka', he? No my už jo. Po nějaké době přibyli do putyky nějací mlaďoši (nevěř nikomu, komu je pod 25) s dalšími dvěma kytarami, což už dohromady tvořilo takovou palebnou převahu, že jsme radši zaplatili a ustoupili do hor.
Noční hledání 'bivaku' s jednou funkční a jednou nefunkční čelovkou bych doporučil jako ideální bojovku pro zlobivé a přebytečné děti.
Ráno bylo jako malované. Nebo spíše vyryté do ledu. No kosa jak v psírně. Vybalili jsme asi dvacet kilo paštik, sýrů a pečiv, uvařili čaj a seznali, že můj chvályhodný nápad nevzít tentokrát vůbec žádný alkohol, nebyl ani tak chvályhodný, jako úplně pitomý. Pak jsme postupně rozhýbali peristaltiku, svalstvo a nedisponujíce průvodcem, ani zkušeností s touto částí skal, začali se prostě škrábat na nejbližší stěnu, která vypadala jakž takž lezitelně. Z té se nakonec vyklubala nějaká strašná zvrhlost, takže jsme po čase stáhli lana, ocasy a tak a přesunuli se raději do terénu známějšího. Tam jsme vylezli pár cest s obtížností "mateřská školka + handikepovaní", zdolali základní jednoduchou cestou Čarodějnici a když už tam to lano bylo vytažené, zablbli jsme si trochu na jedné z těžších, šestkových cest - no až na náčelníka Martina, na to vážně ještě nemáme.
Jinak drobná poznámka k označování cest ve Skaláku - je na prd. Všichni ti experti, kteří stanovují, jak je co těžké, tu lezli už jako děcka a většinu těch cest můžou lézt poslepu se svázanýma rukama, takže z nich automaticky dělají nejbídnější pakárny, zatímco když to lezete poprvé nebo jako prvolezec, tak vám to zas jako takový pískoviště s bábovičkama nepřijde...
Když jsme si tedy takhle pěkně zdvihli sebevědomí, navrhl nám Martin další, hezoučkou cestu. Uvedl ji tím, že není těžká, ale v jednom místě se na ní bojí i on, prvolezec tam totiž prostě nejde efektivně jistit. Když nám potom zmíněnou cestu ukázal, poklepal jsem si jen na čelo, s tím, že jistit stejně nepotřebuje, když to nejde a nechť si to spánembohem leze sám. Po celkem nenáročném výstupu na předskalí totiž následovala část akrobatická. Nejprve bylo třeba si přes pět metrů hlubokou propast 'skočit do zdi' (tak nakročit, no, ale stejně humus) na jinou věž, tam se nějak uchytit a přesoukat se přes jeden nepěkný moment výše. No hnus.
Po chvíli jsem se odhodlal vylézt si aspoň to předskalí a pak, že se uvidí. Pak se vidělo, že zblízka to nevypadá o nic lépe. Chystal jsem se už už ustoupit do předem připravených pozic, když se kolem mě přeřítila Hanka a na milou stěnu se vyškrábala rychlostí hyperaktivního myšohryza. Takový deklas, abych prchl tam, kde se Hanka ani nezpotila, by mé macho srdéčko neuneslo a tak jsem byl nucen tu ohavnost přelézt taky. A ono to šlo. Jen ten účet za prádelnu jí ještě pošlu...
Nu vrzli jsme tam ještě základní cestu na Zlatou vyhlídku (tady už jsem začínal brblat, že mě bolí ručičky, ba i nožičky, a že se rozhodně nehodlám zabít na nějaké pochcané vyhlídce) a po zjištění, že slunce začíná zapadat a organismy zvolna kolabovat, dolezli jsme (tady už jsem pauzíroval) ještě takový chill-outek, dvoječku, a vydali se dolů, do hospody.
V lokále ze včerejška se chystalo velké mecheche. Plná zahrádka, na rožni se vesele točilo prase, reproduktory reprodukovaly. Vystoupit mělo country těleso s hrozivým názvem Holokrci. Navzdory hladu a vyčerpání jsme prchali jako by nám paty hořely. Nakonec jsme usedli na zvolna již zamrzající zahrádku zběsile vypadající bowling-hospody, objednali hromadu jídla a se špatně skrývanou záští hleděli na dobře se bavící bandu uvnitř, v teplíčku. No nakonec jsme se tam nasáčkovali také a podnik se ukázal být vcelku snesitelným. Jen konverzace poněkud vázla, protože většina výpravy věnovala větší část zbytku své energie úsilí nespadnou si držkou do talíře. No co už. Po třetím pivo jsme vyhlásili večerku a urychlený přesun na ubikace - tedy stejné místo pod skalou, jako předtím. Tam jsme ovšem zjistili, že kóta byla již obsazena jinou armádou a stáhli se tedy do nedaleké skalní průrvy, hned za plánovaným cílem příštího dne. Usnul jsem asi čtvrt hodiny předtím, než jsem si šel konečně lehnout.
Ráno opět poněkud mrazivé. Ovšem vzhledem k tomu, že rozpuštění výpravy bylo naplánováno kolem poledne, bylo třeba hnout kostřičkami. A tak netrvalo dlouho a mrcasili jsme se pod Majákem, kde nás čekal poslední asi třicetimetrový výstup. Nejdřív roztomilou spárkou na předskalí a pak asi patnáct metrů komínem - tedy už spíše speleologie, než co jiného. Ale lezení nepříliš náročné a zábavné - na pokraji smrti kdečím, ale stálo to za to. Na vrcholku jsem si dopřál vrcholové foto a chvilku vyhřívání na slunku. Pak už jen chvíle poskakování u slaňáku a šup dolů, na pevnou zem (ono tedy ne že by ta skála nebyla pevná až až, ale nějak tam tu jistotu ještě necítím). Asi nikdy nebudu opravdovým horolezcem. Když jsem viděl, jak se tam Martin zas jen tak, pomalu bez jištění, bez klobouku, bos, bimbá přímo nad tou třicetimetrovou dírou a ještě nám úhýbá, abysme se lépe doplazili ke kruhu, bylo mi až nedobře u žaludku. Ale co, jistá přiměřená otrlost se ještě vypěstuje.
poje jely kupodivu poměrně dobře a tak jsme se dostali do Prahe ještě za světla. Spal jsem, jak když zabité nemluvně na beton hodí, nebo jak se to říká. Hore zdar!
Na závěr připojuji pár obligátních foteček, tedy odkazy na Jiřího a mou galérii.
Jako bonus přikládám mírně 'photoshoped' (a není to má práce, já bych přidělal ještě důkladně vycpaný poklopec) vrcholovku z Majáku.
http://picasaweb.google.com/jirzy.machon/LezeniSkalak#http://disparity.rajce.idnes.cz/Skalak_09_2009/
posted by disparity at 9:55 odp.
3 Comments:
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Navzdory tělesné i duševní zchátralosti umocněné náročným dnem jsem i v této pro mě pozdní hodině nalila sklenku a začetla se a věru nelituji.
Ten pohledný mladý muž na fotografii je mi nějaký povědomý...8-)
Judycum
Díky za příjemnou raní cestu šalinou :-)
Okomentovat
<< Home