Byla Voda, byla...

Voda nakonec kupodivu opravdu byla. Nejelo se sice na původně konspiračně avizovanou Ohři, alébrž na Otavu a nikoli s dalším týmem, ale v sestavě čisté, skromné a výkonné (složení expedice níže), ale co už...

složení:
Pech - náčelník, telefonista, spojař, řidič a opilec
Tomáš - vrchní koštýř, vrchní mucholap, potapěč lodí a opilec
Justýna - delegovaný nehrající kronikář, hák prvního stupně, noční turista, opilkyně
Božetěcha - přivolávač deště, hák prvního stupně, vrchní opilkyně
A já - zástupce náčelníka, zastupující kronikář, kulturní referent, hráč na rádio, vrchní cvakátor a opilec

Report přikládám v mírně upravené, leč autentické verze přepsané z lodního deníku. Zápis je zmatečný, neuspořádaný, necivilizovaný a vůbec - radši to ani nečtěte.

Můj milý deníčku,
křtím tě tímto na deník lodní, výpravní(ý?). Je už třetí den vody. Normálně měl zápis vést náčelníkem delegovaný kronikář - Justýna, ale po těch pár prochlastaných dnech už není schopna ani přečíst Reflex, z čehož je zřejmé, že je pro tak delikátní intelektuální počin nevhodná. Jinak se zatím nic moc zajímavého nestalo. Akorát náčelník zahodil telefon, když jsme se asi ve dvě ráno táhli v Sušici na klášter. Pokoušel se ztratit též klíče od auta, ale to se mu pro přílišnou podnapilost nepovedlo. Musím s lítostí připustit, že ani mě se můj úkol - ukořistit od silničářů malý válec na úpravu tábořišť - nezdařil, a to z důvodů zcela obdobných.
První štreka proběhla bez komplikací. Po slabých 6, 7 kilometrech krasojízdy jsme zakotvili v Žichovicích, což je, vy bambulové, tak nějak u Rábí, jestli to nevíte. Náčelník nás vedl směle v hospodu, což se nám tragicky vyplatilo, neboť sotva jsme zasedli, propukla bouře téměř apokalyptických rozměrů. Vichr vál, blesky pleskaly, padal déšť a takový ty chladítka na pivo - jo kroupy se tomu říká; velké jako psí vejce. Využili jsme vynucenou zastávku v úkrytu konstruktivně, pokusem naučit háčky hru v mariáš. Ti ovšem naši snahu bojkotovali, někteří se dokonce tvářili apaticky až letargicky. Chci je vidět, až je někdy na horním toku Brahmaputry (jó, tenkrát jsme to ještě jezdili na laminátkách, to byly časy...) na týden uvězní bouře ve stanu. A bez míče.
V krátkém mezičase, než vypukl další liják, jsme se (po akrobatickém, adrenalinovém přechodu rozvodněného jezu - a tady zaslouží háci pochvalu, tvářili se sice jako kyselá prdel, ale přebrodili a nezahučeli tam s žádným cenným zavazadlem - přesunuli přímo do Rábí, rituálně obtančili už hodinu zavřený hrad a zasedli ve výčepu, kde jsme probírali témata nanejvýš zajímavá a závažná, neboli "kecali píčoviny" jak by se možná vyjádřila nezvedená mládež.
Po dalších oklikách, peripetiích a pivech jsme dorazili zpět do tábora, který kupodivu stále stál. Vrchní koštýř si nachcal do stanu a sváděl to na bouři. U zázračně vzkříšeného ohně jsme pak domlaskli elixír doktora Jelínka a ulehli sobě. Je den třetí, nikoli však kritický, anžto den příjezdu se nepočítá. Tydlidum.

Velké Hydčice:
Po pár pivech bylo válečnou radou odhlasováno (k hlasování se takticky přistupovalo pouze pokud bylo zřejmé, že všichni mají názor stejný, čímž se hladce předešlo nepříjemným disputacím, konfliktům a průtahům - o čemkoli jiném jednoduše demokraticky-centralizovaně rozhodl náčelník), že zde dáme odpočinkový a kulturně-výchovný den, načež jsme za bouřlivého nezájmu háků mazali mariáš, dokud nevypukla hromadná panika, že nestihneme otevřený krám a ostaneme tudíž bez životně důležitého proviantu.
"Cha chá, tady přeci musejí mít minimálně do šesti - kvůli nám, vodákům!" holedbal jsem se. Justýna byla názoru jakéhokoli, ale jiného a tak vznikla velkolepá sázka o pivo. - Nevyhrál jsem, pravda, ale i ostaním poněkud ztuhl úsměv na rtech, když jsme se dozvěděli, že místní obchod zavírá v deset ráno. Vidlákov!!!
Pro záchranu expedice bylo nutno podniknout odvážnou výpravu až do dalekých (cca 5km) Horažďovic, železná zásoba je totiž nedotknutelná a kromě toho jsme žádnou neměli. V cestě nám stála jen jediná hospoda a tak netrvalo ani tři hodiny a už jsme šupajdili vláčkem k Neumětelům. Chlast, tedy chci říci proviant, byl zakoupen bez obtíží a i zpáteční přesun proběhl bez komplikací, což je s podivem.

Komická vsuvka, neboli vlastnoručně zapsané - ano naši háci uměli i psát! - komentáře háků:
"Dnešní den mě vcelku zklamal. Nepršelo a to ani trošku. Konec Zápisu. Božka, hák 1.stupně."
"...nečitelný text..., pořád jen pařej maryáš a žádná sranda s nima neni. Ty malý písmenka jsou docela zlo..." Justýna, hák 1.stupně

Druhý den byl den výletní, bez čachtání se a tak. A tak jsme vylezli na zříceninu s flankovacím systémem, ať už je to cokoli, koštýř očuchával zdechlého šneka a pak jsme pajdali močůvkou až do Horažďovic, do hospody.
V rámci úspor (aby bylo na chlast? Nikoli! - úspor časových, anžto v těchto prdelích lautr nic nejezdí) cestovali jsme pěškobusem i nazpět. Jo ještě něco: v tomhle kraji je to samej zkurvenej hipík - všechny kšefty jsou permanentně zavřené, po třetí odpoledne neexistuje sehnat než pivo (ještě, že nám to vcelku stačí, co kdyby se třeba dalo sehnat jen mýdlo...).
Středa
Ultraštreka do Katovic. 17 km, 10 jezů. Už si je ani nepamatuju, ale mohu říct jedno: byly doby, kdbyzme ten jeden jeli taky (a slavně utonuli) a ten druhej bych nejel sám (s tragickým a co hůře, zdokumentovaným výsledkem, ale co už). Ale uteklo nám to. Skoro jako hladinka láhve rumu.
Teď sedíme v Katovicích v bufáči. Na minulé stránce jste mohli číst stesky žen na nedostatek deště a přebytek mariáše. No maj pravdu - ani nekáplo. A vy zase bijete černochy. Tydlidum.

To byl zas večírek. V kijáči zas jednou duněla krabička od sirek (v populární hře rozjívené mládeže - bolívii) a ňáký čundráci trápili kytary. Kolem půlnoci majitel preventivně uprchl a nechal stánek napospas. To už bylo na naši slušně vychovanou(no dobře, tak spíš slušně vykropenou) společnost příliš, takže jsme raději vyrazili po místních památkách. Naše noční kulturní nájezdy již získávají na jisté neblahé proslulosti. Po asi stometrové tůře jsme mohli obdivovat místní kostel z X-tého století, takže jsme tak (velmi) krátce učinili a nevybrakujiše ani kostelní kasičku vyrazili jsme po silnici dál. Zalesněná kóta na horizontu byla jasným cílem. Cestou necestou, hnojem nehnojem (ale spíš hnojem). Na vrcholu kupodivu neprobíhaly žádné orgie, noční reje ba ani technoparty, takže jsme zvolili taktický ústup, dokud se ještě trefíme aspoň na silnici. Justýna sice navrhovala jít na Rabí, ale vzhledem k tomu, že bysme ani svěží indiánskou chůzí nestihli ranní otvíračku kijáku, byl její podnětný návrh drtivou většinou ignorován. Tydlidum.

Den poté. Z Katovic se nám podařilo vyzdrhat ještě celkem kultivovaně. Plánovaná byla celkem vydatná štreka, naštestí méně jezovitá. Nikoli však dostatečně, jak záhy uvidíme...
Vyjeli jsme s mocným odpichem. První kilometry se nesly ve znamení nostalgických vzpomínek, jak se tu onehdá Jimi strašlivě ztřískal a řeka mu byla malá (o excesech s patníky raději cudně pomlčíme), ale zanedlouho už jsme se řítili standardním tempem (kilometr za hodinu, pozpátku v soulodi). Ve strakonickém kempu jsme se posílili místními Dudáky, což nám dodalo takového elánu, že první strakonický jez byl přetažen v rekordním čase. Místní břicháči nevěřili vlastním očím a dohadovali se, jestli trénujeme na olympiádu, nebo jsme přebrali amfetaminu. A to jsem ten jez tentokrát raději nejel, nechca zničit loď, což se mi beztak nepodařilo.
Další jezy jsme zvládli s rutinovanou grácií. Cestu rovněž. Háci se tradičně váleli a držkovali, že neprší. Kormidelníci dřeli, pili a přemýšleli o nesmrtelnosti chrousta (jak kdo). Až jsme dorazili k hrůzostrašnému jezu na Slaníku.

Jez na Slaníku vypadá jako veselé kůzlátko. Široká, usměvavá šlajsna, vlnka pod jezem, pár šutírků a pohodlné příraziště. A tak jsem příliš neváhal, moudře pokýval hlavou, simuluje tak, že do toho vidím a je mi jasná ideální stopa, rozdal pár rad méně osvíceným, vyložil bagáž a s mocným rozmachem a samolibým výrazem se vřítil do šlajsny. Náčelník byl naštěstí opět prozíravý a byl dole připraven chytat. S pomocí jednoho dalšího přihlížejícího plantážníka jsme vytáhli nacvakanou loď na břeh a všechno dobře dopadlo. Neodrazen mým truchlivým osudem, zkusil pak vodácké štěstí náčelník - a projel. Tomáš se nenachal zahambit, ovšem spáchal přitom v lodi díru velkou, velkou (no ono už to asi celovodní masáži viselo na vlásku). Potom jezem bez problémů projelo několik děcek, stařeček s kojencem na háku, konvoj nevidomých, bába s trakařem a pes na starý laminátce, ňákej chlap jménem Albert a svatý Jan, z kamene vytesán - prostě každej kromě mě!
Prohlídka vozidel (vodidel?) ukázala, že tady končíme. U jezu je naštěstí prozíravě ustanoven nouzový kemp s pěknou loučkou a útulnými kadibudkami, takže jsme posledních pár kilometrů do Štěkně oželeli, postavili stany a vyrazili do hospody. V přilehlé vesničce měla veškeré kšefty, polootevřené potraviny a sem tam otevřenou hospodu, pod palcem stejná rázovitá selka (vod který bych teda nechtěl držet facku). Podnik to byl příjemně dřevní, domácký, pivo měli dobré a nešetřili jim. Takže jsme jim ho, k nevoli místních, všechno vypili (no moc zásoby tedy neměli, s takovým sacím týmem se evidentně nepočítalo) zhvízdali se jak andulky a vydali se zpět do tábora spáchat oheň a dopít zásoby. Náčelník ještě v hospodě přisedl k sympatické jednomužně-dvojženné výpravě, která nám posléze s tímto nelehkým úkolem vypomohla, zapělo se, počůral se kousek lesa a než padlo ráno, padli všichni statečně za chlast.

Další den se lenošilo u jezu a čekalo na náčelníka, který asi natřikrát vyrážel do Strakonic na nádraží, aby si nakonec nechal ujet jeden z mála vlaků, co ještě jezdilo a tak se odjezd poměrně protáhl. No co už, zas tak moc jsme netrpěli. Cesta zpět utekla jako voda (jako celá tato Voda) a než bys řekl tydlidum, bylo se doma a bylo se vymalováno. Tydlidum.

fotky zde: Fotky, neasi