Tak začala válka na Itálii...

Začátek roku jsem pojal mírně rekreačně. Nejprve se na Silvestra zprasil v polích za Nymburkem, pak na firemním "Cycle meetingu" - no nevím, na kolo bych po tom všem, co se tam dělo, nesedl ani s přilbou a přídavnýma kolečkama. Ani kdyby bylo připoutaný ke stojanu. Pak jsem se chvíli školil v Polsku, přesněji ve Varšavě. Věděli jste, že v Polsku stojí sice pivo v obchoďáku podobně jako u nás, ovšem v hospodě se docela prohnete? No já už to vim. Následující pátek jsem už jen trochu rozkotal pohodu na pracovišti, když jsem kolegům sdělil, co se od nich příští týden očekává a odjel do Alp.

Italské Livigno bylo vybráno z mnoha racionálních a lidsky pochopitelných důvodů. Například levný chlast, že. No a pak taky to další. Ehm. Nicméně. Po dlouhém předchozím dohadování a plánování bylo vše dokonale připraveno, takže nám nedlouho před odjezdem hned dva soulyžníci prozradili, že v sobotu s ostatními nejedou. Jedna se vymlouvala na gigantickou zakázku v práci, jeden zas simuloval žloutenku tak přesvědčivě, že málem přesvědčil i sebe a raději si nechal udělat testy - takový testy ovšem nějakou tu dobu trvají, víme?

Cesta poloprázdným autobusem, který pan vyžlucený majitel vydává za osobní automobil, ubíhala dle očekávání. Vyrazili jsme asi o dvě hodiny později a nikdo nevzal rum s tím, že by to bylo jako nošení krize do Ameriky. Domluva vysílačkami, které jsme přibalili, jako poslední výkřik technologie, který konečně učiní přítrž krkolomnému dohadování a slézání se po benzinkách (ano jeli jsme dvěma vozy, na jeden bysme se všicky nevešli), nám poskytovala hluboké a emotivní zážitky, nicméně slovům bylo rozumět pouze na vzdálenost několika metrů (ozkoušeno po dohodě a slezení se na benzínce). Za hluboké tmy jsme se překodrcali přes horské průsmyky až k jednosměrnému tunelu do Livigna - on je tedy víceméně dvousměrný, ale nedoporučuje se to zkoušet v určité hodiny, kdy jsou ti z druhé strany přesvědčeni, že je jednosměrný od nich k vám. No a zanedlouho už nás přivítalo samotné Livigno. Je to tam pěkný, no, samá chaloupka, kam se hrabe Přerov...

Po určitých zmatcích, které nebudu rozebírat, aby snad nezasvěcený čtenář nenabyl dojmu, že genialita našeho vrchního obstarávače, známého pod přezdívkou Bobo, nebyla absolutní, a vyřešení formalitek typu vysolení ubytovného na ruku předem, jsme mírně omrzlí vtrhli do apartmánů. Ty byly k našemu příjemnému překvapení neobvykle pěkně zařízené, vcelku solidně vybavené (akorát holt do této primitivní jižní zemičky ještě nedorazily některé technické vymoženosti a tak zaprvé neměli normální elektrickou zástrčku, jako lidi, alébrž nějaký pazdrát, kam jsem napájení k mašince nenatloukl ani kladivem - kupodivu jediný dostupný exemplář "lidské" zástrčky měli ubytovanci z apartmánu pod námi (Martin und Eli) v koupelně vedle bidetu - a o nějaké volně lapitelné wifi jsem si mohl nechat leda divoce zdát; tolik k tomu proč mám zase X dní zpoždění s reportem) a vůbec "Za ty prachy, Máňo... mňam.".

Vzhledem k tomu, že večer již pokročil, duty free kšefty s chlastem měly zavřeno a, jak již jsem zmiňoval, nikdo nevzal rum, šli jsme spát bez šláftruňku.

Pak se den, dva lyžovalo, že. Tuto část nehodlám moc rozebírat, nechal bych to povolanějším, snad bych jen konstatoval tolik, že šetřit se prvních pár dnů zní jako dobrá taktika, ale v celkem týdenním pobytu to vyvolá takový jakože posun a člověk má pak pocit, že toho klidně mohl najezdit víc. Ale co už. Vy zase mlátíte černochy. Jo jinak jezdí se tam pěkně. Areál není až tak gigantický, jako některé francouzské, ale mě to tedy ouplně stačilo. Ital se celkem i snaží a sjezdovky upravuje, akorát má občas trochu divné výpadky, že to, či ono momentálně neuzná za sjezdovku a tudíž neupraví. No ale když člověk vidí kolik tam stojí chlast, tak se zas tak nediví. Jo a přátelé, teď jsme u toho.

Kolik tam stojí chlast?
Málo.
Strašně málo.
Představte si fakt levnou flašku nějakýho dobrýho pitiva, prožeňte to přes Vietnamskou tržnici a pak to ještě vydělte dvěma.
Polívka na sjezdovce stála stejně jako litr Bourbonu.
Všechno se prodává na litrovky - půllitr by kupoval jen pitomec a tak jsou menší objemy poměrně dražší.
Za těchto okolností nezbylo nám drsňákům než kupovat whisky (ženy a nedrsňáci odbývaly(i) se Ginem, vínem, exportní Plzní, či jinými patoky) a každý den bylo třeba otestovat jinou značku, abysme jako věděli, co vzít domů, žáno.
Horský vzduch a kvalita podávaných nápojů nicméně zafugovaly a tak v důsledku zvýšené konzumace ani netrpěl Disparity, ani neutrpěly sportovní aktivity.

Třetí, kritický den měla přijet skupina B (sorry, ale chronologicky na vás prostě to béčko vychází) obsahující Zuzku a Pech. Den se projevil být jak Pech, tak kritický, neboť k dopravě z Čech až na kraj světa byl najat "profesionální řidič" neuvěřitelných kvalit, který pohrdl trapnými navigačními pomůckami typu GPS a mapa spoléhaje pravděpodobně na jedinou orientační pomůcku, kterou jeho vůz nabízel - kompas, neboť Itálie je přece na Jihu, že, a kdyby něco, tak se vyleze z auta a podívá se na které straně stromu roste lišejník, jak stavějí své velkoměsto mravenci, nebo něco podobně spolehlivého.
Následkem toho samozřejmě hned v Rakousku strašlivě zabloudili a navrch se kdesi protrhly peřiny a padalo a padalo. Takové bílé svinstvo jakési. Optimisté tipovali, že dorazí tak v jednu ráno, pesimisté to viděli spíš na třetí, čtvrtou, případně na to, že nedorazí vůbec anžto se vrhnou někde do propasti jako tadlencta Sfinga, či jaký kokot to bylo. Podpůrný tým poskytující externí navigaci via telefón (jsem zvědav kolik za to Bobovi naúčtují; odhaduju tak čtvrt miliónu - ještě, že je to služebák, co? Firma to skousne. :-7) vydržel skoro do pěti. Pak došel chlast a bylo zjištěno, že průsmyky jsou neprůjezdné a tunel až do rána zavřený. No bžunda to byla. Dorazili v jedenáct, checht, zmrzlí jako tulení hovínko. Naštěstí celý den padalo tak ukrutně, že do sněhu vyrazili jen odklízeči, sebevrazi a Jirka (jeho historka s uvíznutím v závěji a zoufalým pokřikem "Hilfe, hilfe!" nás tak mile zahřála), a tak byla dobrá výmluva se zahnípat a aklimatizovat.

Sotva tedy Pech dorazil, počasí se pokazilo, sjezdovky začaly být neupravené, Tyrolský špek nebezpečný ke konzumaci (že, Eliško), došla teplá voda a sousedům se rozeřvaly děti. To mu ovšem nestačilo a tak hned první den, kdy se jakž takž začlo dát jezdit, potměšile ztratil klíče od našeho "Orlího hnída" - apartmánu, kde jsem předtím hrdinně zajišťoval předmostí osamocen. Tato událost dala vzniknout slavnostnímu pojmenování jedné sjezdovky "Klíčová", dále pak měla za následek jistou srážečku z depozitu a ujištění majitelů aprtmánů, že jsme opravdu bandička lemplů.

Pár dnů se ještě vcelku vydařilo a co byste řekli - byl čas vypadnout. Peníze valem docházely, přes flašky bylo obtížna procinkat se z baráku, mnozí už byli choří nejen na hlavu ale i na nohy. Sbalili jsme tedy saky paky, dopřáli si za poslední cent sympatickou večeřičku v restauraci a druhý den vyrazili mazaně už v nelidských sedm ráno, či kolik to bylo - já nevim, já přes slepený voči neviděl na hodiny. Bohužel podobný rafinovaný nápad mělo přibližně dalších pět tisíc lidí z odjíždějícího turnusu. Dalších pár tisíc Poláků (Jo to jsem vám ještě neřekl, ale celé Livigno je, patrně zásluhou toho levného chlastu, plné Čechů a Poláků. Krize nekrize, tam jsme všichni hauři. Navzdory tomu tam není nijak mimořádně nablito, ani jsem nezaznamenal žádné zásadní problémy s "krajany", což jsem ze srdce rád, jakkoli to přisuzuji spíše odklízecím schopnostem místních a tak nějak kultivovanějšímu prostředí, které k hulvátství nesvádí.) patrně vyrazilo už ve čtyři.

Tunel měl zavírat v devět a přibližně v půl deváté jsme se k němu doplazili až na dohled, byť ještě pěkných pár stometříků. A tam náhle kolona ztuhla a finito. Dejte si svačinku, cígo a nepodléhejte panice. V devět jsme začali podléhat panice, nicméně dělat se nedalo stejně nic - před námi pětset aut, za námi tisíc. Polovina fronty v tunelu. No a v deset už jsme byli za tunelem. Nějak to rozmrzlo, či co, a tuneláři se slitovali (asi spíš nevěděli, co dělat s desetitisícem nasraných Slovanů). Zbytek cesty už byla brnkačka, takže nevím jak se stalo, že jsme to zase jeli celej den. No nic. Halelůjah. A v pondělí do pr... (do práce , do práce, na to druhý by muselo být o tečku víc).

P.S. Dopisuji tento textík pěkně doma, s nohama nahoře a Bushmillsem (Irská Whisky - doporučují čtyři Dispariti z pěti) v lavoře, takže prosím omluvte drobné i velké chyby v textu. Korektury budou následovat až se mi bude chtít. Věcné omyly mi můžete omlátit o hlavu v komentářích a když to nebudou moc velké rány, třeba si i zapamatuju, kde je chyba.

P.P.S. Dovolil jsem si doprovodit text několika fotkami z cizí produkce. Poplatky jsem zaplatitl OSE, nebo jakému sráči už za paměťové médium, takže o zisk se hlaste u nich.

Fotky asi raději takto:
http://disparity.rajce.idnes.cz/Livigno_Italy_2009/