Nebe, pivo, Ráj

Letmý report o tuctové výpravě po kultivované divočině.
Nebe Modré - úplně nahé!!!

V hlavních rolích:
- Nebe Modré
- Pivo Dobré-Svijanské
- Ráj Český
- Vy
... a já! :-7

Měl jsem na sobotu plán. Nebyl to nějak úžasnej plán, to jako ne, ale zkrátka byl a tak jsem se ani nijak neporozhlížel po jiných možnostech. No a co byste řekli? - Neměl ho tam. Plán byl odpískán a já nahrán s truchlivou perspektivou víkendu bez trachtace a destrukce. Naštěstí však nejsem na této planetě sám a tak se stalo, že i jiní (ehm) lidé měli své plány a já se mohl takříkajíc přivetřít.

A tak se stalo, že jsem v sobotu vstal trapně brzy, téměř až pracovně ráno (páteční večer jsem odbyl jen pár kousky, tak to ani tak moc nebolelo) a odfrčel do Nymburku připojit se k expudici do Svijan.

Záminka: poznejte krásy jarní přírody Českého Ráje.
Důvod: ve Svijanech, jak asi víte, je pivovar a tudíž tam vaří pivo.

Cesta na uhlí ubíhala docela příjemně. Pouze s drobnými zpožděními (která působí takovým milým, uklidňujícím dojmem, neboť člověk je stále ujišťován, že je pořád ještě v Čechostánu, takovém, jak jej známe) a po pár zábavných vložkách (například když se dva mašinfírové řídící náš vláček dohadovali, co podle nich znamená aktuální signalizace a jestli jet nebo stát - takový projev profesionality zaměstnanců sociálního útulku ČD nás dojal téměř k slzám) jsme dorazili do Turnova a progresivně naladěni zapadli k nádražnímu stánku, kde jsme posnídali piva, rum, chlebíčky, párky a kofolu a vedli řeči, místy až protistátní. Přes sugestivní výroky některých nejprogresivnějších (typu: "To je tu krásně. A ten stánek zavírá až v pět!") jsme se od bufetového stolečku nakonec zvedli a vyrazili směr Valdštejn, přes který jsme jít nemínili.

Známé prostředí města, nádražek a silnic brzy vystřídala podivně nerovná krajina, cestičky, kterými by Landrover neprojel, vegetace, či jaký buližník pučící všude okolo a další zjevy nezvyklé až exotické (byť připouštím, že domorodému obyvatelstvu možná jsme připadali jako exotické zjevy my). Prvotní hrůza z neznáma naštěstí rychle pominula a tak jsme se záhy kochali, fotili jak japonský zájezd a funěli při výstupu do nadměrně elevovaných komunikací.
U první rozhledny jsme hbitě posvačili, pár hazardérů dokonce vystoupilo nahoru a hledělo po okolí jako kdyby to lépe a přehledněji nenašli na Google-Earth, nu a pak jsme se ponořili do divočiny ještě hlouběji.

Svítíčko slunilo, cvrlikové ptáčkovali, zeleň se stromovala, bubliště bahnila - znáte to. No a taky tam leckde rašili jakože skály, skalky a balvani, které jsem při každé příležitosti otlapkával a občas pod nimi i v rádobylezecké póze poskakoval. Na nějaký skutečný fykon ovšem nebylo ni pomyšlení, neboť jsem předchozího dne zahájil kondiční tréning krátkou běžeckou etudkou, která měla za následek bolavé koleno a usilovné pajdání při sestupech. No co už, dětma nezatopíš.

Ale zpět k věci. Co by tak ještě stálo za zmínku? No třeba hospoda! Musím zde poněkud trpce konstatovat, že navdory mým dobře míněným radám zůstalo jádro výpravy neochvějně turistické a během cesty došlo k jednomu jedinému zastavení na pivo (sic!). Tato zastávka byla pravda velmi uspokojivá (hotel Králíček nám nabídl dobré pivo za slušnou cenu, a když jsme si ho chtěli odnést na venkovní posezení, dokonce ani nechtěli zálohu, což svědčí o značné odvaze, bezbřehé naivitě, případně apatické rezignaci místního personálu), nicméně minout bez povšimnutí toliko krásných restaurací, hospod a knajpiček může jen člověk zraku slabého, či srdce zatvrzelého.

(Nesouvislé pokračování)
Když jsme pak po mnohých dobrodružstvích, malebných scenériích a upocených ponožkách opustili hustoles, bylo nám ještě driftovati nepěkných pár kilometrů rázovitým přidálničním venkovem a kus před cílem dokonce překročiti veledůležitou tepnu civilizace - dálnici do nějakýho tatrmanova, či jakých pekel. Bylo zde mnoho kvílení a nářku, ale s vidinou blížící se velkonálevny (a s jazykem na vestě) jsme všechna protivenství překonali a oparu funících výfuků se vynořil pivovar jako hrad. "Pohleďte přátelé! Toť naší cesty cíl!" zvolal jsem (no tak nezvolal, nó, v reálu jsem měl hubu slepenou, čelist zaťatou a naslintáno na límečku).
A byl.
V nepěkně natřískáné pivovarské hospodě jsme doplnili živinu, vysosali pár kousků echt pravého svijanského a bylo nám vcelku fajn. Dokud se ovšem nenašel nějaký répal, že by chtěl být ještě do tmy doma, že. V rychlém a nemilosrdném plebiscitu bylo rozhodnuto, že tu stejně hosti řvou jak krávy, servírky nosej pomalu a vůbec a že tedy hurá na nádraží a domů. A zpětně nahlédnuto, to bylo rozhodnutí užitečné, neboť i takto jsem toho měl plné kecky (to vod toho sluníčka, rozumíme si) a byl jsem rád, že jsem se doplazil na ubikaci.
Tydlidum.

Přídavkem pár ilustrativních fotek bez popisků.
Některé jsou kradené z cizích záznamů - poznáte je tak, že jsou o poznání kvalitnější.










Tepřova dokumentace pak zde (už mě to uploadování nebaví, neasi)