Burlaci a Titanik

...tak nějak by se dal označit žánrový obrázek, který právě vytváříme v práci (má ty bído, už tady píšu i o takových prasárnách jako je práce!). Morálka ve firmě před prodejem jde dolů jak olověnej cepelín, nebo též řečeno s jiným klasikem: Rota víceméně v rozkladu. Každý měsíc se těšíme na aktualizovaný soupis těch, kteří odcházejí. Vyšší management vyřešil situaci kulišácky - průběžně nás informují o čemkoli, co nikoho nezajímá, o reálném postupu na závěr prodeje pak takticky mlčí (takže všichni dostanem padáka) a přebývající práci naloží nám muklům na nejnižších postech s tím, že když vydržíme, tak jsme fakt dobrý a poplácají nás (před tím mohutným kopancem do zadnice) pěkně po rameni.

V poslední době má můj pracovní týden 50 hodin. Poslední týden jsem se vždycky celý den potil v příšerném horku a dusnu v kanclu, abych potom příšerně zmoknul 5 minut po opuštění apelplacu. Mám u sebe asi patery klíče od všech možných bytů, protože všichni kromě mě jsou na dovolené. Ve čtvrtek jsem zapomněl v práci klíče a vracel se potupně hodinu a půl zpět. Nikdo se mnou nechce chodit pít. Všichni jsou na dovolené. Kromě mě. Zkyslo mi mlíko a ukradli mi balení hajzlpapírů. Dneska už člověk nemůže věřit nikomu.

Už jsem ze všeho tak zblblý, že jsem se dnes místo zaslouženého zevlování pustil do úklidu, vyváření, vytírání a všeobecné debordelizace. V první várce jsem vynesl 13 flašek (update - už 22) od tvrdého chlastu. Nějak to z tý skříně ale neubývá. No vytrvalost přináší úžeh, jak zní poučení z jedné z mých dávných letních cest. Jo, taky jsem umyl nádobí a koupil aviváž. Proboha co mi to sypou do
žrádla? Vždyť ze mě se začíná stávat ženská!! :-o

No a takhle já si tady žiju.

Chtěl jsem tu původně napsat o pracovním výletu do Vídně, kam mě nahnali koncem června, ale ono je to už nějak dávno. Tak aspoň úryveček z deníčku, který jsem sesmolil v ECčku nazpět. V těch několika málo hodinách, kdy jsem měl na podobné blbiny čas.

"Wien südbahnhöf. Écéčko na Prahu, první třída. To se projevuje bílým kusem hadru na opěradlech sedaček a urputně jedoucí klimatizací, ačkoli tropy rozhodně nehrozí. Venku se honí mraky, když se dohoní třou se tak nějak o sebe (nezáviď) a je z toho blesk, žáno. Třeme-li ebonitový ohon liščím atakdále...
Nějak to tu uteklo. Skoro jako to 'Se Sovětským svazem na věčné časy.' Čtyřdenní tréning našich úžasných nových systémů, které, když Bůh dá a motyka spustí, budou v provozu dobrý měsíc, dva - do zániku firmy, byl intenzivní, kaloricky vydatný a vcelku i zajímavý. Kdyby mi nehrozilo, že to budu muset používat, asi by se mi to i líbilo. No každopádně o dost lepší než ocasit ten týden monotónně v háku a večer doma popíjet Bechera rovnou z flašky. Whatever..."
(Omluvte prosím sníženou kvalitu záznamu - no zas je to autentický)

Fotky nejsou.
Stejně nebyl skoro na nic čas.
Jenom vám povím, že Vídeň je jedno velký stanoviště. Vypadá to tam, jako kdyby o čerstvě vybombardovali (a že by zas takový škody nebylo). No a fýdrzén. Za chvíli jdu na pivo, i kdybych měl jít sám.