Zaučení leteckého panice

Těm z mých přátel, kteří většinu letních měsíců tráví na různých Malorkách, Korzikách a podobných Afghánistánech, to asi přijde divné až k nemožnosti, leč až do minulosti zcela nedávné neokusil jsem dosud slastí vzduchoplaveckých. Ze živlů je mi mnohem bližší voda a země (a obzvláště spojení toho nejlepšího co z nich pochází, tedy pivo) nežli vzduch a navrch si přiznejme, že když je něco těžší než vzduch, tak to prostě nelétá, ale je s pomocí značného energetického vkladu vymrštěno a není-li dodávána další a další energie, tak to už jen padá. Když se tedy přiblížil den, kdy jsem měl nasednout do onoho okřídleného projektilu, který mne měl přepravit do Anglicka, nebyl jsem příliš nadšen. Ale co už. To už patří k truchlivým povinnostem pracovním. Duty is duty...

A tak jsem si onoho pamětihodného šestého srpna přibalil na cestu do práce nové kalhoty a košili, pas a pět set liber a po celodenní pracovní štrapáci se nechal velkopansky taxíkem odvézt na Ruzyni.
Tam jsem vám zmateně pobíhal asi půl hodiny, než jsem z široce rozptýlených informačních cedulek zjistil aspoň úplné minimum informací potřebných k úspěšnému absolvování letištních procedur - přijde mi ostatně zvláštní, že v dnešní společnosti dostane nesmyslně podrobný návod i k motyce, ale souhrn toho jak se chovat na letišti je podle všeho informace všem (kromě mě) vrozená a netřeba ji tudíž řešit. V informační boudičce na mne po mém poněkud povšechném a prostoduchém dotazu (ve stylu: "Letím poprvý - vo co tady, sakra, gou?") hleděli jako na debila. Měl jsem kliku, že jsem se vybavil jen drobným příručním zavazadélkem a nikoli třiceti kufry na kolečkách, které se zdají být naprosto základním a nezbytným vybavením každého zkušenějšího vzduchoplavce, a navrch už doma vyházel všechny zbraně, drogy, nůžtičky, tekutiny, sponky na papír a jiné nesmírně nebezpečné předměty, takže mé celkové odbavení nezabralo víc jak půl hodiny.

Úspěšné projití sekuriťáckého stanoviště vlilo trochu energie do mého, dosti již uondaného organismu, takže jsem k příslušné Gate, odkud mi bylo startovati, dorazil krokem křepkým a s výrazem optimistickým. Po další půlhodině zcela zbytečného dřepění v místnosti se můj optimismus odebral do věčných lovišť, kde posléze takticky setrval po zbytek celé výpravy. Asi čtvrt hodiny po termínu, ve kterém jsme se měli naletadlit (dle vzoru nalodit), se k prosklené části "čekárny" (nikoli dle vzoru čeka) přikodrcala taková směšně miniaturně vyhlížející věc, kdejaká blondýna má větší nákupní tašku, a to mělo být naše vzlítadlo, do kterého nás chtěli asi tak stopadesát narvat. Zároveň se začala v místnosti vytvářet fronta. Jako důstojný reprezentant českého národa jsem se okamžitě zařadil v domnění, že se tedy začne něco dít. Ostřílení mazáci zatím poklidně seděli dál a pařili tetris. Ve frontě stáli především hendikepovaní, cestující z asijských zemí a já. Asi po dalších pěti minutách přišel nějaký chlap a otevřel vrátka, co tam předtím jaksi zavazely. Hendikepovaný byl provezen. Hned za ním se protlačily dvě tři majitelky spratků. Tahat sebou pišišvora je očividně důvod k protěžování na všech frontách (asi si pořídím nějakého vycpaného a dostanu se také do vyšší kategorie rovnějších si občanů). Za krkavčími matkami se do vrátek vtlačili všichni, kdož dosud pokojně seděli vytvářejíce tak davový útvar zvaný chumel, který je jak známo nej(sociálně)demokratičtějším způsobem organizovaného řazení. Patrně to byli majitelé stříbrných, zlatých, růžových, ještě zlatějších a dalších karet, kteří, jak jsem se dočetl na nějaké tabulce, mají při nástupu přednost před obyčejnými smrtelníky. Nakonec jsem vstoupil já a asiaté. Ve dveřích mi sebrali větší kus letenky a ponechali jen směšný cancour podle kterého jsem měl v stísněném prostoru letadélka najít místo mě zaslíbené.

Po delším zmateném pobíhání jsem zjistil, že z nějakých záhadných důvodů jsou čísla sedaček (resp.řad + písmenného označení samotné sedačky dle vzoru 22c) napsána na miniaturním výčnělku na stropě, který byl při prvním až pátem pohledu zcela neviditelný. Usedl jsem na určenou pozici k okénku evokujícímu dojem cestování v hlubokomořské ponorce, či jiném batiskafu - tak byla okénka malá a tlustostěnná. Měl jsem solidní výhled na křídla, takže až upadnou, budu o tom vědět včas. Se zájmem jsem si přečetl srandovní letáček, ve kterém kreslení lidé pobaveně a nesmírně kultivovaně opouštěli palubu havarovaného letadla, místo aby řvali v panice, dupali si po hlavách, případně se bez větších cavyků prostě rozlétli po obloze v podobě malých kousků. To jsem ještě nevěděl, že bezpečnostní školení zabere další asi čtvrthodinu (během které se zvolna a nenuceně trousili další a další lidé, kteří nevím, kde se brali vzhledem k tomu, že dle mě poskytnutých informací měla být naše Gate - btw:nevíte někdo jestli se to nějak inteligentně překládá? Brána mi zní tak nějak blbě... - už asi hodinu uzavřena). Jinak bych barevný letáček asi vzteky sežral a trpěl pak zažívacími obtížemi. Nicméně všechna voda jednou přeteče a Anče se dostane Kubovi za ženu, nebo jak to sakra bylo. A tak se časem všichni usadili, lapače na čápy se roztočily a lítadlo se dalo do pohybu.
Nejprve si to pilot jen tak šmrdlal a slalomoval po ranveji, což bylo jistě zábavnější pro něj při pohledu z tej jeho kukaně, než z toho našeho. Dalo by se to přirovnat k zážitku z letní polední projíždky centrem Prahy v zapráskaném a vydýchaném autobusu. Pak se pilot konečně rozjel taky chvíli rovně. "Tak se předveď, šmudlo." povzbudil jsem ho v duchu. A šmudla se předvedl. Trocha docela znatelné akcelerace a hups - najednou jsme byli tak třicet metrů nad zemí. Pak to chvíli vypadalo, že zas pěkně zahučíme dolů a žaludek prováděl takové ty cviky jako v hodně rychlém výtahu. Ale další a další záběry motorů nás vynášely výš a výš. Domy se proměnily v domečky pro panenky a pak v takové ty modýlky, na které lze narazit, když se někde snaží zobrazit celé město na ploše dvakrát dva metry. Z výšky kolem dvou kilometrů, na které jsme se na chvíli stabilizovali, vypadá ta země dole fakt srandovně. Čučel jsem z okénka a bavil se jak malej Jarda. Lepší jak televize (jestli si tedy ještě matně pamatujete takovou tu divnou bedničku ve které se promenovali politici, vysílaly zastaralé zprávy a promítaly neskutečné hovadiny).
Jak jsme pak stoupali do provozních 10,11 kilometrů, vysoko nad mraky (ostatně jednotlivé vrstvy mraků, přelívající se jako vzdušný oceán jsou taky neskutečné, dostaly mě, mraky: 1, Martin: 0), začal jsem se věnovat také roznášenému občerstvení. K jeho kvalitě mohu podotknout, že mi chyběl širší výběr mořských plodů a osobitější zpracování klasických restauračních evegreenů (šéfkuchař je patrně člověkem bez fantazie, nebo bez chuťových receptorů, přičemž obojí považuji u daného povolání za významný nedostatek). Stejně tak desertové menu sestávající se z čokoládičky ke kávě bylo spíše zklamáním a nemohu opominout ani ostudný nedostatek - zcela chybějící polévku, která je jak známo grunt. Vinný lístek nehodlám obšírněji komentovat, škoda slov. Snad jen: "Více je někdy více, vážené BritishAirways." (Ano dostal jsem prostě sendvič a kofolu (tedy jeji ekvivalent), ale o tom se nedá popsat osm řádků)

Během letu se nic zvláštního nestalo. Jen bych se na tomto místě chtěl omluvit Angličanům. Dloho jsem byl zastáncem názoru, že nám do Prahy posílají ten nejhorší dobytek, který sami doma nechtějí. Ovšem po tomto letu připouštím i možnost, že jen pozorovali chování českých supermanů u nich a v Čechách (a přirozeně též na Moravě, Slezsku, Chodsku, Polžicku a Bezdružicku) se pak snaží chovat jako naši domorodci. Skupina za mnou se projevovala neustálým hulákáním slabomyslných žertíků, rasistických pindů, urážek na personál a rádobyvtipných poznámek všeobecně a já se zas jednou styděl za českou reprezentaci v zahraničí. Můžete namítat, že jsem třeba měl zasáhnout, promluvit pitomečkům do duše a zklidnit je, nicméně že by zareagovali na lidkou rozumnou argumentaci jsem vyloučil, k vyhrožování mě neužije a na silové řešení šesti až osmi hárajících (letěly s nimi i nějaké slečny, takže předpokládám, že jejich projev byl ekvivalentem rozvírání ocasu) pořízků mi chybí dvacet kilo svalů a třicet let tréningu bojových umění.
Dále bych upozornil na pravidlo jedna jakékoliv hromadné dopravy: "V každém hromadném dopravním prostředku je minimálně jeden uřvaný spratek." Nemusím jistě podotýkat, že spratkové byli při tomto letu přítomni hned dva a byli usazeni hned přes uličku, co nejblíže ke mně. Ovšem proti výše zmíněným Opočechům to byli ještě docela malý píva.

Přistáli jsme hladce.

Na Heathrow (mimochodem nový terminál č.5 je really HUUUGE) mě už čekal postarší taxikář, který vypadal velice anglicky. Jako by vypadl z nějaké anekdoty. Inteligentní konverzaci můj už opravdu unavený mozek (a značně zrezivělý komunikační skill) moc nezvládal, takže jsem byl zase za idiota (zvládl jsem se jen dozvědět, že Anglie je teď strašlivě chudá země a všechno je strašně drahé a zcela nedostupné, což mi od spokojeně vypadajícího pána v luxusní audině přišlo trochu nevěrohodné), ale na to jsem byl předem připraven, takže to moc nebolelo. A do hotelu Holiday Inn to nebylo daleko.

V hotelu jsem se pokoušel chovat jako evropan. Dokonce jsem si ani nemyl boty v hajzlu a věděl jsem jak se používají tři mušličky. Ovšem vzhledem k již zmíněné únavě, která stupeň mého porozumnění mluvené angličtině řádově snižuje, působil jsem při ubytovacích procedurách patrně asi jako nedoslýchavý papuánec. Narozdíl od nažehlených panáků z filmů jsem po ubytování nešel balit dolů do baru ženské (chlapy, jointy, vembloudy - pro lepší vcítění se do situace, dosaďte si dle svých vlastních preferencí), nýbrž si chvilku početl v anglické bibli (takovou tu srandovní historku s Jezebel a pak jak se nějaká omladina chlámala Elíšovi, ten se naštval, proklel je a pak jich 42 roztrhali medvědi, či jak to bylo) a pak, ukonejšen pěknou pohádkou a nalezenou odpovědí na otázku života vesmíru a vůbec, jsem šel klidně spát.

Co se dělo druhý den je obchodní tajemství, vy makovci, a takže vám to nepovím.

Snad bych jen dodal, že na Heathrow jsem trčel ještě daleko déle než na Ruzyni (ovšem tentokrát už jsem nebyl tak blb a většinu času strávil v putyce láduje se typicky anglickým snídaňovým menu - ach ty anglické snídaně, ty mi k srdci přirostly - a chlemstaje piváče značky St.Miguel) mají to tam ještě dvakrát nepřehlednější a nabrali jsme jsme hodinu zpoždění jen to hvízdlo. Cestou zpět jsme potkali nějaké ty turbulenty, nebo co, ale byl to trapas - nikdo se nepoblil, krásné ženy neječely (ony tam popravdě ani nebyly) a můj soused během nich znuděně usnul...

Všeobecně nadále považuji létání za jeden z nejotravnějších způsobů dopravy, nicméně je mi to prd platné, neboť v září letím znovu, tentokrát na víc dní. Nu aspoň že už nejsem úplně nedovzdělané jelito a letecký panic.

Šluse. Buďte dobří.

P.S.: Omlouvám se za zvýšený počet literárních a obecně kulturních narážek v tomto příspěvku. Ono se samo a i pokud vám něco z mé duchaplnosti ušlo, jistě vám to ostatek bohatě vynahradí. :.-7