Nasyslené texty

Možná jste si v posledních pár měsících (rocích?) všimli, že je to tu zase mrtvé jako kočka. Mohl bych se vymlouvat, že moc práce a nechce a tak nějak všelijak, ovšem dobře vím, že mi to není nic platné a jednou získaného odsudku se stejnak nezbavím. Nicméně abych si tak trochu nasypal popel na hlavu, odreagoval se v práci a v neposlední řadě vám ukázal, že jste věru o nic nepřišli, nasypu sem takové jako nepříliš uspořádané pásmo úryvků textů, které jsem chtěl publikovat v uplynulé době a které jsem nedotáhl do konce.

Jak jsem potkal komunistu
Výpravu do Orlických hor začal jsem klasicky - nástupem do špatného vlaku. A tak, namísto k Neumětelům, pádil jsem rychlíkem na Turnov. Naštěstí je Praha, stejně jako třeba Čelákovice, vybavena nadražími vícerými, kupříkladu nádražím Vysočany, kde mi přišlo jako dobrý nápad vystoupiti a vyčkati vlaku dalšího, pokud možno správně na Hradec směřujícího. Zde bych měl asi začít bájit o tom, jak jsem se ihned hbitě usadil v místní vyhlášené krčmě a co z toho pošlo, nicméně truchlivá pravda je taková, že jsem onu prožluklou hodinu strávil zpola polohlasným mrmláním, jaké že jsem to kokotisko a jak nenávidím lidi, zpola pak konzumací párku v rohlíku nevalné úrovně. S kečupem, sluší se podotknout.

Když vlak nakonec skutečně přifuněl, nastoupil jsem si rezignovaně do uličky k hajzlům a psychicky se připravil na dlouhou cestu v této páté třídě za nezlevněné jízdné. "Aspoň to tu snad nenaláká žádné další optimisty.", těšil jsem se. Ovšem ani toto pochybné pohodlí mi nebylo dopřáno. Sotva se přestali chrout běžní přistoupivší, kteří se nějakým zázrakem napěchovali do vagónku, rozevřely se dveře z vagónu vedlejšího a zjevil se prapodivný pár, ehm, lidí. První prošel menší postarší chlapík s kulatým, ale neplandavým bříškem a vcelku sympatickým vyzubeným úsměvem. Táhl velkou sportovní tašku pochybného obsahu. Za ním vklopýtala rozlehlejší slečna, která evidentně zmeškala, když rozdávali rozum. Docela hodně zmeškala. Takový nevábný zjev neurčitého, leč ještě nezchátralého věku. Zahýkala hnedle nějakou pitomost, takže jsem si jí preventivně intenzivně nevšímal - ani normálně nejsem moc na sociální práci a ten den bych pro svého bližního tak maximálně vykopal hrob. Mělkej.

Vlak odkodrcal z Vysočan, pán, jako evidentní vůdce výpravy usoudil, že lepší už to nebude a tak se nasáčkovali do mé uličky definitivně. A po pár nevrlých poznámkách na adresu sedících (což jsem ještě chápal - taky jim rád nadávám) to začalo. "To by se dřív nestalo." prohlásil ten kulatý panáček hlasitým polohlasem, "Za komunistů bylo v těch vlakách místa dost." "Jo, jo." přizvukovala bláznivá. "A co za to chtěj peněz, hajzlové, zlodějskej xindl. To sou ty odéesáci. Modrý parchanti." rozohňoval se chlapík, evidentně trpící podvýživou a utlačováním. "Za komunistů byly ty vlaky skoro zadarmo. A dvakrát delší!" Ta jeho Viktorka už měla oči jak tenisáky. "Až po tý revoluci se to zkurvilo. Šmejdi zlodějský! Tenhleten Havel a ta jeho verbež, hajzlové, tuneláři!! To my volit nebudem tuhletu ódees." Nato odříkala ta pipka poctivě svou repliku: "Jo, jo! Modrá špatná! Tu volit nebudu! Dobrá je červená a oranžová!!" "Jedině komunisti, ty jim to daj sežrat." pochechtával se dědek a mě se otvírala kudla v kapse. "Šmajrájosef! Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné. Tohleto má opravdu volební právo??!! Stejně hodnotný hlas jako mám já?! Proč proboha? Vždyť to ani neví kudy se mluví a kudy chčije!" No držel jsem radši hubu, páč jinak bych je musel oba rozkopat. Naštěstí se mi většina těch pindů už vykouřila z hlavy, ale řeknu vám, že tak dlouhou cestu z Vysočan do Počernic, kde jsem se nějakým blahodárným zázrakem dokázal vmáčknout na sedačku uvnitř, jsem ještě nezažil.

No a teď takovýto odpad drtivě vítězí ve volbách a bude mi vládnout. Chucpe.
(dodáno později)


Státní smutky
Kráčel Prahou smuteční průvod. Automobilisté, jindy tak urputně spěchající z kamsi do kamsi, důstojně stáli v dlouhých zácpách (inu co jim taky zbylo, když na celou maškarádu ochotně dohlíželi naši "ochránci a služebníci" a truchlivým troubením vzdávali čest našemu drahému zesnulému. A jakéhože velikána jsme to pohřbívali? Pro koho pláče národ, lkají celebrity? Komu to salutuje naše policejní čeleď? Panu Kočkovi. Synu megamafiána a ostudné figury naší
podnikatelsko-politické sféry. Přisluhovači Ruské mafie (viz. zprava), a dlouholetému členu Druhé Komunistické Strany operující pod zkratkou ČSSD, který byl, ožralý jako dělo, odprásknut v hospodské rvačce.
Bývaly kdysi doby, že se podobných "státních pohřbů" dostávalo státníkům (ne nemyslím ty bolševické spratky a přizdisráče z dob komunistické totality), významným osobám kulturního života, národním hrdinům, či jinak význačným postavám. Nedávná fraška nám opět dokazuje, jak je naše národní kultura vepsí. Na naši politickou reprezentaci odmítám plýtvat literami, zástupci kultury vlezou "pro hrst dolarů" do zadnice kdejakému šmejdovi jako poslední šmíra, ovšem tváří se přitom jako nová aristokracie ducha a žurnalisté jsou z těch svých hypertrof a superžvástů tak v prdeli, že dokážou vypotit i takovýhle slint
(pan kocour si ovšem myslí něco jiného)

Bilance
Je mi dnes 28., což je celkem nezábavné číslo - věřte, že tři na třetí se mi zamlouvalo lépe a kdyby to bylo jen na mě, tak bych na těch 27 klidně zůstal. No co už. Přistupme k drobné bilanci, sečtěme pokroky v některých důležitých oblastech života, odchrchlejme si a pojďme proboha od toho, než se tu rozbrečim.

Bilance:
Zdravotní stav - ucházející - nerozpadám se tolik jako na jaře.
Duševní stav - neutěšený - pracuju, tedy chodím do práce, jsem furt nasranej a na nic intelektuálního nemám čas, výkon ani náladu. Práce zabíjí ducha!
Citový stav - neutěšený - jsem zhýralý, vyprahlý, odcizený a zlý.
Finanční stav - neutěšený - pracuju, ale všichni chtějí za kdejakou hovadinu tak absurdní částky, že stejně nic moc neušetřím a co ušetřím, to mi komunisti seberou.

Vývoj důležitých dovedností:
Jazyk japonský - stagnace - nenašel jsem pošuka, co by se přidal a dodal motivaci.
Popásání křečků - pokrok v teorii, cvičení odkládám z nedostatku křečků.
Šplhání na kdeco - pozvolný vzestup následující po rychlé a účinné degeneraci přes léto a začátek podzimu; ještě tak rok tvrdé práce a budu tam, kde jsem byl na jaře.
Pěstování jedovatých rostlin - pod gaučem mi roste houba, plíseň. Ještě jsem neochutnal, ale občas si připadám, že ano.
Trpělivost a tolerance - trpělivost přináší úžeh; tolerance vysupuje tak vysoko, že zamýšlím ponechat ji na oběžné dráze, nechť si blbne tam a neotraveuje mě, tady dole v hnoji.

Chrchly, chrchly. Bič a pryč.

No a koukám, že je to samé znechucení a samej komunista, tak dáme na vyrovnání veselou povídku k ochutnání. (Omluvte zvýšený výskyt vulgarit a nedávejte to proboha číst dětem.)

Námořnická ukolébavka

Moře bylo klidné, jeho zelenavé vody kolébaly rybářskými bárkami jemně a bezbolestně.

A mně to nevadilo. Seděl jsem v hospodě, v samém středu české země, daleko od všech moří světa, krom toho moře piva,které mne tu ubíjelo svým přílivem. To tedy klidné nebylo. Nicméně mé nohy zkušeného námořníka zvládaly jeho prudké výkyvy a jen málokdy jsem se zapotácel cestou na hajzl. Jako skřeky racků znělo mi plkání a řehot místního nevycválenstva a jako takové ignoroval jsem je poklidně jako přírodní kulisu, jako místní kolorit, genios loci...
Proto mne poněkud překvapilo, když jsem mezi tou zvukovou směsicí rozpoznal své jméno a z dýmu a pivní tříště výčepu se vynořila povědomá postava.

"Zdravím, kreaturo!" pozdravil mě Rumcajz zdvořile, "Slyšel jsem, že opouštíš šikmou plochu a přestáváš chlastat... bezesporu pověra." Opravdu tak mluvil, kokot, připadlo mu to asi kultivované a nutno připustit, že na ženský mu to zabíralo. Ne jako mně...
"Já zas slyšel, že jsi věnoval půlku mozku na pokusy, bezesporu na tom něco bude..." zamumlal jsem.
"Dva rumy!!" zahulákal jsem o poznání hlasitěji. Vzal to, nevímproč jako pozvání a já neměl to srdce mu nektar, který mu přinesl krom nových zážitků i nové jméno, odpírat. Sotva otočil rundu, stala se jeho slova v mých uších zase jen poryvy větru cloumajího plachtami, ovšem když můj sonar zachytil kouzelná klíčová slova "Sehnal jsem byt.", zbystřil jsem zbytky své chatrné pozornosti a pokusil se vysunout periskop zpod stolu, kam jsem nějakým nedopatřením sklouznul.
"Neblbni tam a vystrč tu řepu, debile." poradil mi Rumcajz už normálněji a pomáhal mi vybalancovat těžiště.
"Podívej já ti to asi radši někam napíšu, dneska to nevypadá, že bys byl schopen se koncentrovat, natožpak si něco do pondělí pamatovat. Můžeš mi ostatně prozradit, proč ses tak hrozně vykropil už ve čtvrtek, když si to každý slušný prase šetří na weekend?"
"Čtvrtkynezvládam." prozradil jsem mu.
"Hm, vidim. Kurňa napsal bych ti to třeba na čelo, ale podle tvý vizáže tipuju, že do zrcadla se po ránu moc nekoukáš, tak to zkusíme na ruku, jo? Ta ti aspoň přijde na oči, až budeš zvedat první půllitr."
Pak předvedl podivnou parodii na tetování zatímco já se soustředil na hloubku ponoru. Na mé opakované žádosti přidal i kotvu a vzápětí kamsi odplul. Na stole po něm zbyla decka Rumika - taky kotva svého druhu.
"Vždycky tady kotvila..." prohlásil jsem a kopl ji tam.

Probral jsem se do prudké bouře. Halasila a hromovala mi v hlavě jako krupobití na skladu volně loženého válcovaného plechu, nebo jak ten sajrajt skladují. Prostě mi bylo poněkud blbě - znáte to. Své nohy jsem nalezl před křoviskem, zbytek pak cudně zahalen v hustém listoví, což byla klika - jinak by mi asi v letním dopoledním žáru vybuchla hlava. Zkusil jsem, jen tak pro formu upadnout znovu komatu, ale dle očekávání se to nezdařilo, tak jsem se, zlostně prskaje, vysoukal z křáku a opřel zadní část útvaru, který by měl být mým tělem o kmen nejbližšího ochcaného buku.
Parčík byl poměrně opuštěný, už i pejskařům přišel moc nechutný pro jejich miláčky, takže na mě ani nikdo moc nečuměl. Chvíli jsem se zasnil a byl pátek, stále ještě.
Když jsem si protíral oči, zahlédl jsem na předloktí nějakou čmáranici. Nepřítomně jsem ji přešmudlal dlaní, jen červené čáry zbyly... Co jsem to zas včera kurňa prováděl. Ale na telefonní číslo to nevypadalo... nějaká adresa... Byt, sakra, byt!!! Debile!! Začal jsem hledat inkoust po zemi, ale nic, adresa se zpět nesložila. Ani z v vyrytých čar. Rumcajz mě nějak šetřil – asi si nebyl jist, jestli ze mě něco neodpadne. Nezbyla možnost volby – musím zpátky do hospody. Jiné kontaktní místo mě nenapadlo a telefon postrádám už od těch nešťastných Silvestrovských událostí.

V lokále vládla melancholická nálada. Číšník byl zachmuřen a nebavilo ho nosit pivo. To nebavilo ostatní osazenstvo a okruh blbé nálady byl dovršen. Dal jsem si pivo a tři rumy, pro jistotu najednou - kdyby třeba pikolíka napadlo s tím rovnou praštit a jít se voběsit na hajzl - a jal se vyčkávat. Šlo to dobře. Z vysedávání po lokálech jsem měl za jedna už od třeťáku na gymplu. Rumcajz se zjevil ve dvě odpoledne a nevypadal rád, že mě vidí.
„Copak to nevidím?“ zvolal pateticky, „živá mrtvola! Myslíš si, píčo, že je to zábavné, že se tak tlemíš? Upřímně řečeno bych tě nejraději zkopal, hovado. Na druhou stranu je možná lepší, že jsi nešel. Kdyby totiž viděli ten tvů blbej ksicht, třeba jen z vlaku, tak nás tam nenechají ani vteřinu.“ Všechno jsem odkýval a upokojil ho decákem rumajzla.
„A pointa?“ zkusil jsem to, když dokuckal.
„Pošli ještě rundu a dostaneš klíč. Je to u Jiřáku - Chodská 29, vedle takovýho malýho parčíku, ve kterým okamžitě skončíš, jestli mě nasereš.“
„To je možná až přemíra informací, nicméně naval.“ poprosil jsem zdvořile. Rumcajt zdvořilosti nikdy neodolá, tak skasal plachty.
„Na.“
Podivný placatý kousek kovu plesknul o mou dlaň. Je to skoro tak bezva pocit, jako když si člověk kupuje flašku. Doufám, že to vydrží déle. V garáži se žije dobře, ale na zimu to není ono. Navíc tam nemám rohožku a podlaha trpí. Skoro jak já. Trpění by mi šlo - ani nemusím chodit do lesů a psát básně.
„Ubikace nalevo od dveří je moje, tak tam ani nezkoušej lézt. Potrpím si na hygienu.“ informoval mě ještě můj ubytovatel, než se mi podařilo vybatolit se z putyky. Vydal jsem se do svého provizorního příbytku zbalit si svých pár švestek, přesněji řečeno deku, karimatku a rezervní litrovku slivovice.
Nebyla to akce tak jednoduchá, jak to zní – byť už jsem vcelku chytil balanc a nenucenou vrávoravou chůzi lodníků, pořád ještě nebyly mé pohybové kreace dostatečně na výši, abych se k domáckému přístavu přiblížil nepozorovaně. A že to bylo vskutku potřeba.
„Podivej Franto, von už je tu zase!“ řvala z balkonku postarší správkyně, „No podivej ho. Řekni mu něco!!“ „Hele mladej, vypadni. Řikám ti vypadni, než volám policii.“ vymáčkl se poněkud nesouvisle Franta. Nehodlal jsem ho opravovat. Zapadl jsem rychle do své garáže a zašátral po improvizovaném vypínači. Bohužel jsem přitom nepustil vrata a škaredě si přibouchl prsty.
„Kurva, do prdele!“ kopl jsem do dveří. Dveře upadly a s nehezkým plechovým zvukem práskly o beton. Situace se stávala rychle neúnosnou. Ale aspoň bylo vidět i bez elektriky. Stejně mě asi zas odpojili – moje tvůrčí řešení energetické krize bylo obyvatelům domu trnem v okounu a drze tvrdili, že jim to vyhazuje pojistky. Popadl jsem rychle svůj majetek a nahodil plnou parou vpřed, dřív než se Franta rozhodne, že bude rychlejší mi prostě rozbít hubu. Za mnou se nesly peprné nadávky paní domácí, které by zahanbily nejednoho lodivoda, ale já měl v duši jako v pokojíčku – už mě to tam stejně nebavilo. A dceru měli taky hnusnou.
(to be continued)



A hasta la vista zas za pár měsíců, neasi. :-7