Retardovaný příspěvek o Emmě a FCE, čili Perspektivy žabí, ptačí i zaječí...

Jako obvykle přichází má bystrá a zábavná reflexe stanivších se dějů i příhod opožděně až retardovaně. Je to způsobeno především tím, že jsem lenoch líná, ale vymlouvat se můžu na práci, na nemoc (ano zase jsem chcípákem a to tak, že vydatně - rozlezli se ve mně nějaké breberky, antibiotika jim vyloženě chutnají a nechtějí chcípnout, což vcelku chápu, ale mají smůlu), na jiné povinnosti, které zde nebudu rozebírat, neboť kdybych vám to prozradil, tak bych vás musel zabít, i na lecjakou jinou hovadinu.

Buď jak buď, chtěl jsem psát o weekendových událostech. Možná jste si všimli onoho dne, kdy jakože foukal vítr, padala chatrnější stavení, seschlejší stromy a sešlejší důchodci. Tak přesně ten den mi byl určen jako termín první části na mé poměry dosti drahé zkoušky FCE (Fakt Celkem Ekl), kterouž potřebuji do výhledového nového zaměstnání. Přes svou drtivou nepřipravenost jsem se jej hodlal zúčastit - snad hrál nějakou roli prvek nostalgického vzpomínání na zkoušková období, ve kterých to probíhalo obdobně - a tak jsem ráno vyrazil na vlak se čtyřhodinovým předstihem.

Dráty pochopitelně spadly přesně na mé trase a chvíli před odjezdem mého vlaku. Bral jsem to s klidem a nonšalancí člověka, který je připraven i na větší protivenství a navrch ses standardním zpožděním počítal, což se zdaleka nedalo říct o spolucestujících, kteří ve značném procentu zoufale obtelefonovávali (fuj!, to je slovo) kdekoho a nesmírně se divili, že jim to ve vichřici nejede na čas. Po hodině během které vlakem neustále pobíhal průvodčí a vesele hlásil, že to ještě nespravili a bůhví, kdy k tomu dojde, jsem začal o jiných variantách uvažovat i já, nicméně sotva jsem jedno krkolomné a drahé řešení objevil, dal se vlak do pohybu a zanedlouho byla první část questu splněna.

Výsledkem mé prozíravosti se stalo hodinové čekání na samotnou zkoušku, které jsem strávil převážně obcházením budovy, povláváním ve větru a mrmláním nadávek na blbý počasí, neboť jsem se nechtěl přesunovat někam do knajpy na čajíček za 40, - pít ho v poklusu a šmrdolit se zas X dlouho zpátky. Má nálada byla silně neslunečná a tak jsem raději pohrdl posedáváním v přecpané shromažďovací místnosti, neboť kdyby se mě někdo pokusil oslovit, asi bych ho pokousal.

Vzhledem k tomu, že první část byla ústní a měla se skládat z rozhovoru se zkoušejícím a jedním spolutrpitelem, nebyla to nálada zcela vhodná, naštěstí jsem však za kolegyni vyfasoval pohlednou a milou slovenku, což mě trošku srovnalo a byl jsem schopen i něco žvatlat. Bohužel sloveso žvatlat bylo mému výkonu v oblasti anglické konverzace zcela odpovídající a tak jsem možná skončil, stva jsem začal. No nevim, třeba jsou zvyklí i na horší ucha a ta rodilá mluvčí se třeba smála na mě a né mně (ale pochybuji, protože když jsme začali, tvářila se jako kdybych jí nablil do kozaček).

Každopádně za čtvrt hodiny jsem byl venku (že by se mi kvůlivá tej čtvrthodince, chtělo ten půlden to řešit...) a v euforii následující u mě po jakkoli zpackané exhibici skoro jsem se na poslechovou část těšil. Což mne po další půlhodině cestování na další lokaci a hodinovém čekání navrch poněkud přešlo. Ještě více mě odkopala samotná zkouška na jejímž počátku jsem se bezstarostně smál přehnaným a zbytečným bezpečnostním opatřením proti švindlování a na konci čučel do zdi. Měl jsem tak nějak pocit, že rozumím prakticky všemu, co bylo přehráno, leckdy mi ovšem zcela unikal vztah k těm nesmyslům, na které se mě pak ptali - ale na specifickou logiku autorů testů a zkoušek jsem vcelku zvyklý, takže prostě jenom zase vůbec netuším, jak to dopadne. Vrahem může být totiž jak čínský zahradník, tak sestřenčino nedovyvinuté embryo, jestli mi rozumíte.

Abych uklidnil své rozhárané nervy, vydal jsem se následně do vinárny U sudu, kde se měl konat kytarový večírek (sraz nyxáckého klubu Karel Kryl). Kupodivu se opravdu konal a dorazilo tam i pár lidí, kteří na ten podivný nástroj hrát uměli, což je na podobných srazech většinou věc nevídaná, vzhledem ke své nucené abstinenci jsem však po pár hodinách začal ztrácet nit a tak jsem odklusal na vlak. A to je tak všechno.

Že je to o ničem vím a nedělá mi to starosti.
Své perspektivy po těchto událostech nevidím způsobem zaječím, ani je nechci přirovnávat k vichřicím. Spíše dodám pro ilustraci svůj hezký výhled z práce, kde mi ještě zbývá odsloužit skoro dva měsíce, než započnu novou epochu svého pracovního utrpení.