Moje práce

Tak za oknem už konečně přestávají vybuchovat děti. Nebo co to tam dělaj. Vždycky něco bouchne a ony k tomu ječí. Úplně vidím ty jejich prstíčky, jak sviští vzduchem. Každopádně taškařice končí a já mohu konečně v klidu vypsat, co trápí duši mou.

Je to asi takhle. Od doby, kdy jsem nastoupil galejní službu, neboli vstoupil do pracovního procesu, ptávají se mne lidé místo běžně konverzačních otázek na počasí s potutelným úsměvem na to, co vlastně dělám v práci. Nejprve jsem jim odpovídal popravdě, čímž jsem u nich jistě klesal v ceně, později pustě lhal, čímž jsem klesal na důvěryhodnosti. Už mě to neba a tak zde hodlám na tyto prožluklé otázky odpovědět hromadně a další ptáče odkazovat na adresu blogu.
Jsem si vědom skutečnosti, že každý jsme jiný (některé srandovní rozdíly mezi lidmi, jsou mi dokonce zdrojem potěšení) a každého tudíž uspokojí popis jiný. Nabízím proto několik variant, ze kterých si snad vybere i ten nejzatvrzelejší ptáč.

Takže ta moje práce
-základní informace
zaměstnavatel: S O k A Praha
místo výkonu práce: depozitář v Kostomlatech n.L.
pozice: archivář
plat: přiměřený odvedené práci
odvedená práce: přiměřená platu, že.
pracovní doba: od tmy do tmy
(takže cca 8 hodin + nějaká ta pauza, či co)

- popis suše technický
Přindu k archivu. Vodevřu dveře, zavřu dveře. Všechno pozapínám. Posadím se k elektrickým kamínkám a trochu je ohulím. Ale ne zas tak moc, abych začal hořet, což by bylo proti protipožárním předpisům. Zapnu taky mašinku. Tiše si vrčí. Popadnu kartónovou krabici.Vodevřu krabici, rozvážu desky, vyndám lejstra, čumim, čumim, čumim, zapisuju údaje do mašinky, zavřu a zavážu desky, zavřu krabici. Dám stranou.
Zanadávám, popadnu tu samou krabici, vodevřu krabici, zavřu krabici, rozvážu desky, vrazim tam lejstro, co mi vypadlo, zavřu a zavážu desky, zavřu krabici. Dám stranou. Popadnu další krabici, vodevřu krabici, rozvážu desky,beru lejstra, čumim, hrozivě zapičuju, popadnu předchozí krabici, vodevřu krabici, rozvážu desky a přendávám lejstra jednotlivých spisů k sobě. Prasečák k prasečáku, garáž ke garáži, žumpa k žumpě. Dokumentace, kolaudace, defraudace. Zavřu a zavážu desky, zavřu krabici, dám stranou,čumim, zapisuju do mašinky, otvirám zavirám krabice dávám stranou aždoúplného zblbnutí...
...Někdy též lezu na žebříček mezi regály. Většinou pro krabice, ale někdy též jen tak pro radost. Výška ani frekvence lezení na žebříček nemá žádnou souvislost s aktuálním tlakem, vlhkostí vzduchu, ani jinými klimatickými faktory a nedá se tudíž podle mne odhadovat počasí.

- popis kriminálně žoviální
Tak ty chceš vědět, v čem spočívá tahle práce? No tak poslouchej a uč se kámo, protože nevědomost zabijí rychlejc než kulovej blesk.
Nejdřív si vyhlídni dobrej spoj. Ale vopravdu dobrej, abys tam byl včas. Nejlíp tak dva dny předem. A buď vopatrnej. Aby tě nelízli už ve vlaku. Můžeš jet na hajzlu anebo spolíhat na to, že budou mít zase vysypaný světla a schováš se ve stínech. A to voni budou. Dá se schovat i v davu, kterej tam vždycky naskládaj jak do dobytčáku, ale kdo na to má náladu, žejo. Já teda jako ne.
Vylezeš tak jako normálně, na nádraží, viď, a pak se dáš rychle až k archivu, než tě někdo zmerčí. Je to taková vošklivá, zamřížovaná budova, hnedle naproti krchovu. Jak kriminál tywe, hehehe. No a nepudeš předem, páč to bys tam byl za blbce žejo, ale vemeš to přes dvoreček k zadnímu vchodu. Klíče a kódy dostaneš včas.
A co máš dělat vevnitř už snad víš, né ty máku. De tam hlavně vo lejstra, těch je tam fakt hafo moc. Uděláš co je třeba, všechno povypínáš, hlavně kamínka - to aby se nespustil protipožární alarm, a zase zakóduješ a zamkneš. Kapišto? No vidiš.

- popis negativní, zavádějící
Ráno si nepřispím, fakt ne. Otevřu jedno oko a nervózně pajdám k nádraží, kde mě rozhodně nečeká vlak, který bych chtěl. Buď už mi ujel, nebo vyhořel někde v Libni a pojedu příštím. Nemám z toho radost. V Kostomlatech nejdu do hospody, ani nikam kam bych chtěl. Nevyhýbám se svému pracovišti, byť ho ani nijak zvlášť nevyhledávám.
Neuplyne ani půl dne práce a už jsem nervní. Ne že bych měl hlad, nebo tak něco, ale další krabici už neuzvednu. Nedojdu daleko - jen za roh na polívku. Pauzu nepřetahuju, ale občas hned netrefím zpět. Nejsem netopýr. S další prací se nemažu a není skoro ještě ani tma, když se motám nevesele domu. Nevim. Nejak moc se nebavim. Nemám prachy, neasi.

- popis místy až surreálný, s erotickými prvky
Sotva se vyvalím z vyhřátého břicha vlaku, na tom ostře sledovaném kostomlatském nádraží, jsem vržen do syrového chladu pracovního života. Metry k archivu ukrajuji jako ve snu; chodníky jsou jakoby rudé, mé nevyspalé oči je tak vidí, krvavě. Ale ta divná břečka, co kape se stromů, to není krev, ani jogurt... (je to rozmoklej sníh, ale to sem nepatří). Toužím se ohřát. Konečně pevně stojím u zadní branky. Jsem celý ztuhlý, v hlavě mi pulzuje krev. Když pak vrážím svůj velký roztřepený (sic!) klíč do zámku, je to jako katarze od špíny světa. Mrazivá realita zůstává za mnou, vstupuji do vyhřáté, zatuchlé úřední paměti, vplouvám do své každodenní prácičky...
...někdy poté...
...vylezu po žirafoidním žebříku a hned se po ní sápu, stahuji ji k sobě dolů, do přítmí. Voní starým papírem a potřebuje trochu omést - je zaprášená jak nejzasutější hlubiny podvědomí. Položím si ji na stůl, i když není nijak těžká, a nedočkavě se do ní dobývám. Horečně rozvazuji tkanice, abych se jí dostal až na tělo. Mé horké ruce, ona tak chladná. 16° je stabilní archivní teplota. Většinou je suchá, a to mi nevadí. A pak už plením její nitro, se vší svou pracovní vášní a nasazením, někdy mám pocit, že máme dohromady jen jedno tělo.
Když ji potom odkládám do kouta, vím, že jsem ji přeci jen obohatil - už to nikdy nebude ta samá krabice s dokumentací, teď má přidanou hodnotu! (a už ji nechci vidět znovu)...


No a tak je to se všim.