Recenze - David Rath: Zápisky lékaře z pozdní noci
RATH, David. Zápisky lékaře z pozdní noci. Vyd. 1. [Břeclav]: Presstempus, 2002. 286 s. ISBN 80-238-9831-0.
Když jsem v hluboko v tajuplném labyrintu regálů pražské Městské knihovny zahlédl publikaci od pana Ratha, pomyslil jsem si, že ji nejspíše chybně zařadili a bude třeba ji přemístit zpět mezi odbornou - do oddílu arogantní demagogie, ve které je zmíněný pán dozajista význačnou osobností. Shledaje však vzápětí, že obsahem tohoto nikoli úzkého svazku mají býti povídky, zaplál jsem jistou perverzní zvědavostí. Neskrývá se snad v této rozporuplné osobě za vší tou pompou, křikem a kraválem též vnímavý umělec a citlivý pozorovatel?
Tuto recenzi píši pro ty z vás, kteří by snad mohli být postiženi podobným iracionálním nutkáním a (zlo)řečenou knihu sobě opatřili, jakožto výstrahu. Neboť odpověď na mou bláhovou otázku zní: "Ne, neskrývá." a mottem nešťastné té sbírky mělo by být: "Zanech vší naděje, kdož vstupuješ."
Nahlédneme-li do textu na přebalu knihy, dozvíme se že: "Děj povídek nese v sobě známky zkušenosti lékaře, jehož pohled na svět je významně poznamenán častou konfrontací s konečností lidské existence - se smrtí, a tudíž s relativitou mnoha hodnot.". Nelze popřít, že autorův pohled na svět je významně poznamenán (byť si nejsem jist, zda právě konfrontací se smrtí),jeho pojetí relativity mnoha hodnot je však evidentní. Jedná se především o hodnoty estetické a literární, které zde dostávají na frak a které jsou vláčeny v bahně s namyšlenou nenuceností vpravdě Rathovskou.
Pomineme-li pro začátek celkově spíše školácky působící sloh, připomínající některé ze slabších maturitních esejí, a všudypřítomné stylistické neobratnosti, které editor textu patrně v knize ponechal z (oprávněného) přesvědčení, že tvoří neoddělitelnou součást autorova vyjádření, zjistíme zanedlouho, že nám toho mnoho jiného nezůstalo.
Náměty jednotlivých povídek se občas tváří hlubokomyslně a aktuálně, zároveň ovšem příliš očividně slouží jen jako záminka k hromadění autorových názorů, exhibicí a snění, převážně monotónně erotického charakteru a nechá-li se vypravěč právě unést něčím z výše jmenovaného, bez výčitek hází děj, logiku a organičnost textu přes palubu. Vyprávění se pak šine kupředu rozpačitě, roztříštěno častými vsuvkami a odbočkami (převážně monotónně erotického charakteru) a končí většinou neurčitě rozpatlaně, v čemž se patrně odráží autorova bezradnost a neschopnost zakončit dávno již "zakecaný" příběh. Nutno přiznat, že některé z těchto útvarů (zdráhám se používat pro ně slovo povídka, které má přeci jen jistý definovaný význam) mají i cosi jako pointu, v takových případech by však většinou bylo pro všechny zúčastněné lepší, kdyby to "něco jako" neměly (hvězdným příkladem je zde povídka Vysoká hra, ve které se přemýšlivý poslanec Richard nakonec polepší, rozhodne se podporovat chromou dívku a chovat se tak, aby se nemusel nadále cítit provinile před duchem svého mrtvého dědečka - ano je to opravdu tak strašné, jak to sem píšu).
Co se charakterů týče, lze se rozplývat nad jejich schématičností a neživostí; ve své černobílosti působí dojmem voskových figurín. Krom hlavního hrdiny se kterým se autor většinou ztotožňuje (usuzuji tak z neobvyklé četnosti případů, kdy ho ponechává se sexuálně realizovat) a který je přeci jen aspoň nějak vykreslen, jsou postavy průběžně vytahovány ani ne tak z klobouku, jak spíše z podolku, aby popohnaly umírající děj, či ospravedlnily nějaký obzvláště prkenný dějový obrat a psychologicky mohou svou hodnověrností směle konkurovat svým předobrazům z příběhů červené knihovny, byť nedosahují jejich rafinovanosti a umělecké hodnoty. Typickým příkladem jsou vedlejší ženské postavy, které zde slouží téměř výhradně k ukájení hrdinových sexuálních choutek a pohybují se v poněkud úzkém rozpětí mezi neobyčejně náruživou krásnou a tajemnou tmavovláskou (většinou znuděnou bohatou lékařkou) a svůdnou sestřičkou s proklatě krátkou sukní. K rozvití jejich charakterů pak přirozeně není příliš prostoru, neboť po prvním drinku ihned klesají na znak do postele.
Tato všeobecná převaha akce a popisu před dialogy je ostatně jednou z jediných kladnějších stránek celého "díla", neboť při představě, co by mohl autor vytvořit, kdyby stavěl především na dialozích, mne polévá studený pot.
Protože pevně doufám, že si tuto příšernost nepřečtete, nicméně nechci vás zároveň ochudit o myšlenkové bohatství, které jsem zde načerpal, shrnu ještě krátce hlavní body autorova světonázoru, které nelze přehlédnout ani v jinak zmatené a nepřehledné průjmoidní konzistenci vyprávění. Zde jsou: a)lékaři jsou fajn a mají moc práce; b) většina krásných žen se prostituuje s tupými rychlokvašnými zbohatlíky (tedy dokud nepotkají nějakého úžasného, sympatického doktora); c) za všechno může Klaus; d) drtivá většina sestřiček je mladých a pohledných, nosí krátké sukénky a myslí než na sex se sympatickými doktory (no, na tom by konečně něco mohlo být...).
Sečteno podtrženo hodily by se páně Rathovy výtvory možná do jistého druhu časopisů, kde by doprovázely barevné obrázky rozcapených bobrů (čímž ho rozhodně nechci svatokrádežně přiřadit po bok Vonnegutovi), případně jako podkladový materiál pro autorovu psychopatologickou diagnózu. Jako samostatná publikace jsou spíše trpkým výsměchem všem zneuznaným géniům, kterým jejich tisickrát hodnotnější díla nikdy nikdo nevydá (třeba mě, že) a slouží jako zářný příklad naprosté nesoudnosti této politické figurky.
Zakončeme krásnou myšlenkou uvedenou na počátku knihy samé: "Stát se lepším začíná v okamžiku poznání vlastních chyb. Kniha je tedy určena těm, co chtějí být lepšími..." Za sebe mohu slíbit, že podobnou chybu už nikdy neudělám a byl bych moc rád, kdyby tak učinil i sám autor.
P.S. - Zvláštní dík za vydání této knihy prý patří dr.Evě Klimovičové a
dr.Michalu Sojkovi. pokud je někdo potkáte, řekněte jim prosím, že jsou vůl.
P.P.S. - Při shromažďování údajů o knize nahlédl jsem do stručné charakteristiky, kterou uvádí u této položky sama Městská knihovna a zjistil jsem, že poslední věta tohoto textíku shrnula by vše podstatné prostěji a výstižněji, než celý můj exaltovaný blábol. Přidávám tudíž jako bonus tuto klíčovou lakonickou větičku, která působí tak mile - jako hřebík do rakve spisovatelských ambicí: "Naprosto průměrné reflexe podané průměrnou formou."
(snad bych jen nahradil slovo průměrné, slovem podprůměrné)
Když jsem v hluboko v tajuplném labyrintu regálů pražské Městské knihovny zahlédl publikaci od pana Ratha, pomyslil jsem si, že ji nejspíše chybně zařadili a bude třeba ji přemístit zpět mezi odbornou - do oddílu arogantní demagogie, ve které je zmíněný pán dozajista význačnou osobností. Shledaje však vzápětí, že obsahem tohoto nikoli úzkého svazku mají býti povídky, zaplál jsem jistou perverzní zvědavostí. Neskrývá se snad v této rozporuplné osobě za vší tou pompou, křikem a kraválem též vnímavý umělec a citlivý pozorovatel?
Tuto recenzi píši pro ty z vás, kteří by snad mohli být postiženi podobným iracionálním nutkáním a (zlo)řečenou knihu sobě opatřili, jakožto výstrahu. Neboť odpověď na mou bláhovou otázku zní: "Ne, neskrývá." a mottem nešťastné té sbírky mělo by být: "Zanech vší naděje, kdož vstupuješ."
Nahlédneme-li do textu na přebalu knihy, dozvíme se že: "Děj povídek nese v sobě známky zkušenosti lékaře, jehož pohled na svět je významně poznamenán častou konfrontací s konečností lidské existence - se smrtí, a tudíž s relativitou mnoha hodnot.". Nelze popřít, že autorův pohled na svět je významně poznamenán (byť si nejsem jist, zda právě konfrontací se smrtí),jeho pojetí relativity mnoha hodnot je však evidentní. Jedná se především o hodnoty estetické a literární, které zde dostávají na frak a které jsou vláčeny v bahně s namyšlenou nenuceností vpravdě Rathovskou.
Pomineme-li pro začátek celkově spíše školácky působící sloh, připomínající některé ze slabších maturitních esejí, a všudypřítomné stylistické neobratnosti, které editor textu patrně v knize ponechal z (oprávněného) přesvědčení, že tvoří neoddělitelnou součást autorova vyjádření, zjistíme zanedlouho, že nám toho mnoho jiného nezůstalo.
Náměty jednotlivých povídek se občas tváří hlubokomyslně a aktuálně, zároveň ovšem příliš očividně slouží jen jako záminka k hromadění autorových názorů, exhibicí a snění, převážně monotónně erotického charakteru a nechá-li se vypravěč právě unést něčím z výše jmenovaného, bez výčitek hází děj, logiku a organičnost textu přes palubu. Vyprávění se pak šine kupředu rozpačitě, roztříštěno častými vsuvkami a odbočkami (převážně monotónně erotického charakteru) a končí většinou neurčitě rozpatlaně, v čemž se patrně odráží autorova bezradnost a neschopnost zakončit dávno již "zakecaný" příběh. Nutno přiznat, že některé z těchto útvarů (zdráhám se používat pro ně slovo povídka, které má přeci jen jistý definovaný význam) mají i cosi jako pointu, v takových případech by však většinou bylo pro všechny zúčastněné lepší, kdyby to "něco jako" neměly (hvězdným příkladem je zde povídka Vysoká hra, ve které se přemýšlivý poslanec Richard nakonec polepší, rozhodne se podporovat chromou dívku a chovat se tak, aby se nemusel nadále cítit provinile před duchem svého mrtvého dědečka - ano je to opravdu tak strašné, jak to sem píšu).
Co se charakterů týče, lze se rozplývat nad jejich schématičností a neživostí; ve své černobílosti působí dojmem voskových figurín. Krom hlavního hrdiny se kterým se autor většinou ztotožňuje (usuzuji tak z neobvyklé četnosti případů, kdy ho ponechává se sexuálně realizovat) a který je přeci jen aspoň nějak vykreslen, jsou postavy průběžně vytahovány ani ne tak z klobouku, jak spíše z podolku, aby popohnaly umírající děj, či ospravedlnily nějaký obzvláště prkenný dějový obrat a psychologicky mohou svou hodnověrností směle konkurovat svým předobrazům z příběhů červené knihovny, byť nedosahují jejich rafinovanosti a umělecké hodnoty. Typickým příkladem jsou vedlejší ženské postavy, které zde slouží téměř výhradně k ukájení hrdinových sexuálních choutek a pohybují se v poněkud úzkém rozpětí mezi neobyčejně náruživou krásnou a tajemnou tmavovláskou (většinou znuděnou bohatou lékařkou) a svůdnou sestřičkou s proklatě krátkou sukní. K rozvití jejich charakterů pak přirozeně není příliš prostoru, neboť po prvním drinku ihned klesají na znak do postele.
Tato všeobecná převaha akce a popisu před dialogy je ostatně jednou z jediných kladnějších stránek celého "díla", neboť při představě, co by mohl autor vytvořit, kdyby stavěl především na dialozích, mne polévá studený pot.
Protože pevně doufám, že si tuto příšernost nepřečtete, nicméně nechci vás zároveň ochudit o myšlenkové bohatství, které jsem zde načerpal, shrnu ještě krátce hlavní body autorova světonázoru, které nelze přehlédnout ani v jinak zmatené a nepřehledné průjmoidní konzistenci vyprávění. Zde jsou: a)lékaři jsou fajn a mají moc práce; b) většina krásných žen se prostituuje s tupými rychlokvašnými zbohatlíky (tedy dokud nepotkají nějakého úžasného, sympatického doktora); c) za všechno může Klaus; d) drtivá většina sestřiček je mladých a pohledných, nosí krátké sukénky a myslí než na sex se sympatickými doktory (no, na tom by konečně něco mohlo být...).
Sečteno podtrženo hodily by se páně Rathovy výtvory možná do jistého druhu časopisů, kde by doprovázely barevné obrázky rozcapených bobrů (čímž ho rozhodně nechci svatokrádežně přiřadit po bok Vonnegutovi), případně jako podkladový materiál pro autorovu psychopatologickou diagnózu. Jako samostatná publikace jsou spíše trpkým výsměchem všem zneuznaným géniům, kterým jejich tisickrát hodnotnější díla nikdy nikdo nevydá (třeba mě, že) a slouží jako zářný příklad naprosté nesoudnosti této politické figurky.
Zakončeme krásnou myšlenkou uvedenou na počátku knihy samé: "Stát se lepším začíná v okamžiku poznání vlastních chyb. Kniha je tedy určena těm, co chtějí být lepšími..." Za sebe mohu slíbit, že podobnou chybu už nikdy neudělám a byl bych moc rád, kdyby tak učinil i sám autor.
P.S. - Zvláštní dík za vydání této knihy prý patří dr.Evě Klimovičové a
dr.Michalu Sojkovi. pokud je někdo potkáte, řekněte jim prosím, že jsou vůl.
P.P.S. - Při shromažďování údajů o knize nahlédl jsem do stručné charakteristiky, kterou uvádí u této položky sama Městská knihovna a zjistil jsem, že poslední věta tohoto textíku shrnula by vše podstatné prostěji a výstižněji, než celý můj exaltovaný blábol. Přidávám tudíž jako bonus tuto klíčovou lakonickou větičku, která působí tak mile - jako hřebík do rakve spisovatelských ambicí: "Naprosto průměrné reflexe podané průměrnou formou."
(snad bych jen nahradil slovo průměrné, slovem podprůměrné)
posted by disparity at 7:42 odp.
8 Comments:
Inu, pán si splnil své mokré sny alespoň na papíře.
A teď si, pane kolego, představte, že číst takovéto výtvory je vaše pracovní povinnost :-/
Mno, pan Drath nám občas píše do časopisu. Měl jsem párkrát možnost spatřit jeho výtvory v neučesané podobě a tak nějak tuším, co jste, kolego, zažíval při čtení této "knihy".
lucie řekla:
hospodko ty si prostě génius, už bys s tim měl vážně něco udělat:)
ukecanek:
josef_K:
no ja pri tom ani moc netrpel - naopak uz jsem se slastne pochechtaval a planoval tuto jedovatou recenzi... nicmene jeho prispevky do casopisu bych videt nechtel...
lucie: no konecne nekdo, kdo vi, co chci slyset! :-D
Řekni, že to není pravda, prosím...
btw. Pozoruhodné, netušila jsem, že MK opatřuje své knihy hodnotícími anotacemi. Možná šlo o soukromou akci anotujícího:)
Anebo ta kniha neexistuje a Disparity si to celé vybájil, aby nás, nebohé čtenáře, ve snech začal strašit voskový panák v podvlíkačkách.
Souhlasim s Lucii..Martine, jsi fakt frajer :0) Takze..koukej s tim neco udelat!!
sona: nereknu, lez mi proste ze rtu nesplyne i kdyby Vinetu s Shatterhandem zpivali koledy...
(a nevymyslel jsem si to bohuzel, kdyz budes zlobit, koupim ti to k narozeninam, byt budu trpet, ze za to utrzi prachy ten pazdrat)
lena: oh, dekuji (sem patri smajlik lehkeho pyreni se), kazdopadne jedine co s tim muzu delat je skocit si s tim do Macochy, pokud mi tedy nesezenete bohatou dedicku ropneho imperia, ktera si me bude vydrzovat... :-D
NZ, ego obcas potrebuje namastit :0) Nee, vazne si tady rada poctu..vzdy pobavis..o te mecenasce budu usilovne premyslet .0)
Okomentovat
<< Home