Potvorba

Pro účely archivační a případné pobavení té malé části populace, které jsem tuto krávovinu ještě necpal rozhodl jsem se prsknout sem tento výtvor z dob minulých, jakožto memento toho, jak daleko jsem ochoten zajít, abych vypadal jako zneuznaný a nepochopený umělec.

Jarmil Okotil

Týden ze života magnificentního trpaslíka

Jsou místa, třebas i v hustě obydlených oblastech, kterým se lidé instinktivně vyhýbají. Mívají k tomu poměrně rozumné důvody – každý si to dokáže nějak zdůvodnit – ale prostě tam nechodí. Kdesi v pozadí, těsně za hranicí vnímání, jako by stále někdo skřípal nehty po tabuli. Takové jsou to pocity. Jako kdyby brousil nůž.
U nás v městečku nachází se takové místo v lesíku na kopci čnícím se zarputilostí trpaslíkům vlastní v celých svých asi 260 m.n.m. přímo nad hlavní silnicí. Centrem Místa je zarostlý, zdrchaný palouk s malou, poněkud toxickou studánkou. Suchá zahnědlá tráva, bodláky, zakrslé stromky a křoviny jimž evidentně nebude dopřána velebná košatost. Dospělí tam nechodí, že tam není nic zajímavého, leda trní, větší děti, že tam páchne spalovna, což je koneckonců pravda, menší děcka, že by je zastřelil hajnej, hajnej, že se na to může vybodat honit někde po křoví děcka a zblblé houbaře, když může v klidu pít rum, a houbaři, že tam nic neroste.
Zato tam chodí srny. Hafo srn, celé stádečko. Krom rumového hajného nemají v kraji přirozeného nepřítele, tak časem ztratily svou pověstnou plachost a opatrnost a schází se v palouk k nestoudné drbárně.
Já je objevil dost náhodou – šel jsem se zrovna oběsit a chtěl mít na to klid. Na podobné případy se ono odpuzující genius loci zřejmě nevztahuje a jak jsem tak zamyšleně obhlížel místní stromoví, zaslechl jsem náhle zvláštní nelidské hlasy. Kůže na zátylku se mi zježila a na chvíli jsem pocítil metafyzický pocit čiré cizosti a nepatřičnosti. Pak neladné obrysy slov a deformované tvary lesa někam odpluly a já zachytil první slova: „...a von prej : Počkej do října. Hihihi, no to je v háji.¹⁾“
„A cos mu na to řekla?“ „No nic...“ ...v tu chvíli pode mnou zapraskalo nějaké blbé mlází a naráz se přímo na mě upřela dobrá kopa očí.²⁾ Možná máte srny za bezmocná, vystrašená zvířátka, která se poklidně pasou v lukách, dokud nenastane čas zpestřit nám jídelníček, ale v jejich pohledech v té chvíli bylo pramálo býložravosti. Trochu nervózně jsem zažmoulal v kapse koneček doneseného provazu, ale pak mě naštěstí napadlo to nejstarší a nejzákladnější gesto míru – s lehkým povzdechem jsem se vytasil se svou Poslední lahví rumu, kterou jsem si prozíravě přibalil na tu dalekou cestu a srnám opět něžně a romanticky zvlhly oči. Kontakt byl navázán.

Hodinu na to jsem byl jmenován čestnou srnou. Byl to dojemný, starobylý obřad spočívající v přeskočení prázdné flašky a demonstrativním vyjádřením vědomí pospolitosti, o kterém se nehodlám hlouběji rozepisovat.
V té době už mi připadlo bekání³⁾ se srnami natolik normálním, že jsem začal zvolna překračovat hranici, která nás nejvyšší formy inteligence odlišuje od zvířat. Sem tam jsem i pochopil něco, co srny evidentně věděly už od dvou měsíců. Pochopil jsem něco o harmonii, která prolíná i takovým olezlým, zapraseným paloukem. Prohlédl jsem falešně prázdné pohledy zvěře i klamné věčné mlčení stromů. Ucítil jsem sílu vzrůstající, klíčící vegetace a na chvíli snad i zaslechl trávu růst. Usmíval jsem se šťastně, jako nakrmený a přebalený blbeček a chtěl se srnám svěřit se svou hlubokou vnitřní proměnou. Ale je to nezajímalo. „Smysl života je leda pro kolouchy.“ vyjádřila se jedna z nich. Ostatní jen kývly a začaly zase probírat přitažlivé srnce. K tomu jsem se mohl těžko připojit, neboť nesporným kvalitám srnců jsem ještě nepřišel na chuť – tedy na jiné než kulinářské úrovni, kterou mi přišlo netaktické rozebírat, tak jsem se raději zkoušel upadnout zpět do stavu vědoucího souladu s univerzem. Místo toho jsem však upadl na hubu a usnul tvrdým spánkem plným zmatených snů, mihotavých stínů a nesouvislých útržků vět.

Když jsem znova procitl, srny byly pryč. Jen lehce zdupaná tráva a zřetelný okus okolních stromků svědčil o realitě předchozích zážitků. Veškerá krása a harmonie byly rovněž v čudu. Zbyla jen žízeň, zima a pocit dalšího vyhoštění z ráje. A zvolna se vzmáhající strach. Palouk s nastupujícím večerem už nebyl smutně směšným smetištěm porostlým oschlou travou a chundelatým bodláčím. Mezi stébly se teď míhaly nepostižitelné tvary, větve stromů se kývaly v závěvech chladného větru jako by jen číhaly na vhodnou příležitost vybodat mi oči a všudypřítomný hmyz si všude okolo skřípal své ponuré chitinové písně. Navrch jsem dostal chuť na pivo, tak jsem si zabekal pod vousy něco uklidňujícího, mrsknul provazem do křá a vyrazil zpět do civilizace.
Vegetace se před mým nekompromisním krokem s nesouhlasným vrčením rozestoupila a po chvíli už začala lesem prosvítat světla městečka. Sestupoval jsem z lesíka, jako Mojžíš z hory, ale nenesl jsem nic a myslím, že Mojžíšovi jistě nebylo tak blbě od žaludku. A místo zákonů a odpovědí mi zbyly jen nové otázky. Prošel jsem opravdu nějakou vnitřní proměnou? Jakousi duchovní iniciací? A proč se mi tedy místo řešení věčných pravd chce ze všeho nejvíce čůrat? Nespásl jsem jenom muchomůrky? A jestli, kde seženu další? Jsem teď víc člověkem, nebo srnou? Je Palouk mystickým místem setkávání světů? Nebo ďábelským mámením? A kam vlastně půjdu na to pivo?

Vyřešil jsem toho dne jen onen poslední problém a poseděl s dědky v nádražní restauraci. Za dobu necelých pěti piv jsme stihli vyřešit všechny problémy světa kromě poháru pro Slavii a já pocítil znovu jistou hrdost na lidstvo. Když jsem pak cestou domů označkovával nároží, napadl mě úžasný způsob, jak snížit chudobu v Tanzánii. Bohužel už si nevzpomenu jaký.

Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že mi narostly obrovské králičí uši. Poněkud mě to překvapilo, neboť jsem se stále ještě cítil mnohem více srnou. Také to bylo dost nepohodlné. „Hlavně, ty vole, takhle nemůžeš mezi lidi.“ projevilo se mé druhé já a první já musel uznat, že má výjimečně pravdu. Tak jsem zavolal do práce, že dnes nepřijdu, neboť jsem se probudil jako ušatec. Bylo mi sděleno, že je to tedy v pořádku a ať se neobtěžuji ani zítra. Ani pozítří. Hlas ve sluchadle byl chladný až neosobní, ale mé zbystřené zvířecí smysly neoklamal. Cítil jsem i zastřené kruté pobavení lovce chvilku před výstřelem. Pochopil jsem nešetrnou narážku a práskl jim s telefonem. Stejně jsem se chtěl oběsit už včera, tak nemám důvod se ponižovat. Pak jsem půl dne zasmušile chroupal mrkev a přemýšlel co dál. Nepřišel jsem na nic a ještě jsem si přeležel běhy.
Co tak dělají králíci navečer? Mé experimenty s běžnými králičími činnostmi skončily klasicky u piva z lednice. Rozvalil jsem se s ním na gauči před televizí. Skoro dvoumetrový králík v trenýrkách a lahváčem v tlapce – vidět to Disney, tak se z toho posere.
Kolem desáté jsem vymyslel, že už nechci být králíkem, že srny to mají lepší. Zaběhl jsem tedy do kůlny pro pilu, rychle a pližmo při zdi, abych neděsil děti, vydesinfikoval nástroj v lihu a sám si také přihnul trochu anestetika. „Ještě pár panáků a můžeš operovat.“ projevilo se zas jednou moje alter-ego. Asi ho vypnu. K přesunu do koupelny, neboli na operační sál jsem se musel trochu nutit, ale zvládl jsem to. Pak následovalo pár drastických a krvavých scén. Když jsem skončil, kopýtka se mi trochu třásla. Řezy vypadaly celkem rovně, ale strašně krvácely. Po chvíli cvičného panikaření jsem pahýlky zalepil kanagonem a převázal několika obvazy.
Tou dobou připomínala koupelna bourací místnost na jatkách. Na úklid jsem nějak neměl náladu. Dopil jsem desinfekci a šel spát.

Tma. Tma v pokoji, tma za okny, tma ve mně Jsem – kdo vůbec jsem? Tápám v té tmě své paměti a snažím se najít jakýkoli pevný bod. Dejte mi pevný bod a pohnu zemí! Nebo aspoň rukou. Zatím mi to přijde oboje stejně nemožné. Má vůle se kamsi vytratila. Možná se toulá kdesi s mou pamětí. Kdesi v astrálních sférách, mezi sny, v nezměrných hlubinách času a prostoru, mezi rodícími se hvězdami a mlhovinami,bičovány poryvy slunečního větru, páleny v explozích supernov a znovu se rodící pod dotykem vyššího vědomí, poflakují se potvory kdesi mimo.
Já zatím ležím v temném pokoji jako mrtvola. Dokonce mi připadá, že začínám tuhnout - to bude zimou. Znovu se zkouším pohnout, ale mé snažení přijde tak trapné a nicotné, že nejsem sto ubránit se smíchu. Tak ležím v temném pokoji jako smějící se mrtvola. Bizarní. „Nehysterči.“ ozve se náhle cize znějící hlas. Něco mi připomíná. Něco co kdysi nebývalo cizí. Něco, co se stále třepotá kdesi na pokraji mého vědomí.
„Přestaň se laskavě tlemit a vstávej. A pro to, co se právě chystáš udělat, by bylo lepší zajít na záchod.“ pokračuje hlas a k mému překvapení ho mé tělo poslouchá. Co provádí na toaletě z estetických důvodů raději nesleduji. Vypadá, že to zvládne i beze mě. Zmocňuje se mne jistá existenční tíseň. Kdo vlastně jsem? Proč mé tělo raději poslouchá někoho jiného? Odkud jsem přišel? Kam kráčím? „Do koupelny, vole.“ odpovídá mi hlas a po důkladné analýze situace mu musím dát za pravdu. Ale z čeho vlastně vycházet? Co lze považovat za jisté? Můj svět mi přijde podivně nesmyslný. Vím jistě, že jsem. Tedy aspoň si myslím, že jsem. Mohl bych snad konstituovat své já na reálnosti své reflexe aktuální situace, ale co když je situace obsažena ve mně? Co když jsem světem samotným a mé já je neomezená věc rozpliznutá v nekonečnu? Má potom ještě smysl měnit si spodky? A kam tedy šla má paměť s vůlí na procházku? Snad kamsi do mě? Samá otázka. Plácám se v neumělé metafyzice a tma imaginárního venkovního prostoru začíná ustupovat neznámé energii, kterou jsem se po krátkém váhání rozhodl označit jako světlo. Venku svítá. A jako bych obdržel pár facek, probírám se náhle z letargie. Paměť se ucouraná vrací a vida: žene ji vůle březovým proutkem. Už vím, kdo jsem. Jsem čestnou srnou!

Čtvrtý den jsem byl normální. Nic zvláštního se nestalo.

Pátý den jsem pronajal zakrvácenou koupelnu Tarantinovi. Něco tam kutí, filuta. Hned po obědě se tam začaly trousit podivné existence. Samé sklíčko a udělátko, pozlátko a zrcátko. Chlapi převlečení za ženské, ženské, převlečené za chlapy, dětský sbor kastrátů, pravý policajt, falešný instalatér a samozřejmě mladičké hérečky. Taky nějaký chlap jménem Rudolf. Někdy k jedné tam zmizel sedlák i s povozem. Přijde mi to divné. Z koupelny se ozývají tupé rány a přidušené výkřiky. Doufám, že sedlákovi neubližují. Vypadal sympaticky. Mám sedláky s povozy rád. Myslím, že symbolizují to nejryzejší češství – pracovitost, soběstačnost, dobrosrdečnost a technický fištrón. Proč se tahat s hnojem sám, když ho můžu nechat táhnout koně, že? Mazané.
Po druhé hodině se zpod dveří koupelny začala šířit potopa. Postupně se šíří domem a mění mé cenné koberce v močál. „Mohli byste tam laskavě přestat blbnout?!“ zařvu na ty chuligány, ale odpovědí je mi jen výhružné cinkání. Utíkám před potopou na stůl a střídám se z alter-egem v neslušných nadávkách na adresu té zvěře. V půl čtvrté stoupá hladina natolik, že se stůl zvedá z podlahy a nekontrolovatelně pluje po kuchyni. Proklínám se, že jsem si nevzal pádla a pateticky šplouchám kopýtky v kalné tekutině. Stále ještě doufám, že je to voda. Třeba takový inkoust bych se stěn dostával daleko hůř. Ale inkoust chutná jinak. V pět náhle voda ustupuje tak rychle, jak se vynořila. Když se nohy stolu znovu dotknou podlahy, seskakuji do zbylého jezírka a brodím se do kůlny pro sekeru. Já těm syčákům ukážu!
Dveře povolí po pár zuřivých úderech. Koupelna je zacákaná od krve a prázdná. Jen v napuštěné vaně se výsměšně pohupuje žlutá gumová kačenka.
Vypil jsem všechnu vodu po holení, vrátil sekeru do kůlny a šel spát.

Ráno jsem se probudil do šumění deště. Dům byl mokrý a studený. Deprese se plížila pod okny a hledala škvíru, kterou by mi mohla skočit na krk. Nicméně tam už je obsazeno. Sedí tam kočka jako poleno a spokojeně si vrní. Vypadá to, že ji hned tak nesetřesu. V takové dny ani nemá cenu vylézat z pod postele. Ale když už jsem si včera ustlal v křesle, přijde mi hloupé se teď přesunovat. Tak vysedávám v křesle dál. Uprostřed pokoje, neohroženě, kdejaké blbině rovnou na ráně. Deprese stále slídí. Ale mě nedostane. Co bych vystrkoval nos. Drbu kočku za ušima a soustředěně pozoruji ručičky hodin, dokud to tu bestii nepřestane bavit. Déšť za oknem zvolna přerůstá rozměry běžné průtrže a připomíná spíše vertikální tsunami. Je mi to fuk. Zatímco někteří hosté stále ještě brousí před vchodem, Lhostejnost a Apatie už u mě dávno bydlí. Pořádám pro ně samotářské večírky a hraju jim tklivé písně. Taková domácí idylka. Že by aspoň něco navařily, čůzy, ale v kuchyni už úřaduje Lenost a nikoho tam nepustí. Obzvlášť ne mě.
Sedím v křesle jako zjednaný a potměšile mžourám po ztemnělém pokoji. Zůstává tu už jen zbytek světla, co sem strčilo prstík po ránu a teď se přes tu vodní stěnu za oknem nemá kudy vytratit. Kočka zalezla kamsi do krabice a já se ji teď bojím otevřít. Shrödingera nikdo nezval, tak nevím proč se vnucuje. Nejistota. Ta by tu ještě tak scházela.
Z černých myšlenek mě vytrhuje nečekaný zvuk. Málem ho přes mohutný hukot potopy světa není slyšet, ale já vím jistě, že to zvoní telefon. Okénkem do síně na chvilku nahlédne Naděje, ale je chudák slabá a zakrslá, takže je záhy spláchnuta do víru minulosti. Lenost sráží mou ruku už už se šinoucí k poskakujícímu sluchátku a Apatie mi sedá do klína a líbá mé studené čelo. Telefon nám vytváří vkusnou zvukovou kulisu a odněkud mňouká má potenciálně mrtvá kočka. „Dnes musí být čtvrtek.“ napadne mě a aniž bych o tom přemýšlel, vyslovím to nahlas. Možná proto abych na chvilku prolomil ticho stále tíživěji tísnící dům. Zní to blbě. Panebože. Jak trapné - dřepět celý den doma a vykládat pak takové banality! Kdyby ze mne vypadla aspoň nějaká perla, geniální myšlenka, vtipný epigram, citát hodný pera klasikova...“Dneska je určitě čtvrtek.“opakuji s neochvějností hodnou autisty, se zarputilostí nám trpaslíkům ducha vlastní. „Čtvrtky jsou vždycky takové divné.“
Nevím proč, ale mám pořád pocit, že jsem tím nějak nepostihl podstatu problému. Té zvláštní neuchopitelnosti mého světa. Ani ne tak nevolnosti, jako spíše jisté nekonkrétnosti. Zní to banálně, ale cítím se jako postava stvořená nějakým pošahaným grafomanem. Nějak se nechci a nemůžu ztotožnit s tím, co se děje kolem, s tím co se děje ve mně. Cítím se použitý a vzápětí odhozený pro nějakou jinou, ještě blbější zápletku. Nemůžu dělat nic a hrozně mi to vadí. Klnout nebesům mi přijde trapné až šaškovské. Snad bych se mohl důstojně zahalit do sebe a do mlčení, vytvářet napětí už jen svým němým protestem, zábavný jak finské psychologické drama. Mohl bych kázat víno a píti vodu, zachraňovat tonoucí stéblem a začít mít rád děti - stát se zkrátka nevěrohodným jak červená knihovna. Nebo snad ukončit tu roli, slézt z prken jež jsou světem, odlíčit se a jít konečně někam do prdele. Snad vysvětlit všem divákům, že hra je podvod a autor plagiátor, prase a ožrala. Ale nač? Pohybuji se po úsečkách svých primitivních asociací, ale geometrie mi nikdy nešla.

Je sedmý den ráno a já kráčím sotva probuzeným městečkem k lesíku na kopci. Slunko se může přetrhnout, ale zem ještě rozežírá přízemní mrazík. Nikde nikdo. Tím líp. Jdu se oběsit. A chci mít na to klid.

(8.duben 2006, ve vlaku odněkud někam)

1) Na rozdíl od lidí, srnám přijde být v háji docela v pohodě.

2) Pro mladší a jinak méně gramotné – kopa je šedesát.

3) Srny nekecají, srny bekají.

Jarmil Okotil

Narozen 29.02.1972 Brno

Od mala považován za nesmírně nadané dítě, neprožil Okotil nikdy klasické šťastné dětství. Už od druhé třídě ohromoval své učitele strhující recitací Wolkra a dalších klasiků, později docházel do několika kroužků, hrál závodně na schovávanou a tajně doučoval méně šťastné, leč po vzdělání toužící spolužáky jazyku Goethově.

Jako nadšený levicový intelektuál se horlivě věnoval politické práci v Jiskře a posléze v Pionýru, kteroužto předčasnou vyspělostí a uvědomělostí se svým vrstevníkům značně odcizoval. Na gymnáziu, které pro něj jinak představovalo nejkrásnější léta bujného mládí a všestranného intelektuálního rozkvětu, tak neměl jediného přítele krom debilního syna okresního tajemníka, jenž tam byl studoval z nehorázné protekce, a chytřejšího spolužáka nechával za sebe psáti eseje. Podepsána tím správným jménem visívala pak tato, již tenkrát pozoruhodná a svébytná dílka na nástěnkách, kde by bývala mohla oslovit mnohé další talenty, kdyby ovšem tito podobné nástěnky kdy čtli.

Příchod sametové revoluce rozmetal Okotilův svět v trosky. Jeho doposud striktně řízený intelekt se náhle chaoticky zmítá v polistopadové anarchii. Všechny jistoty padly, vše je povoleno. Okotil opouští důvěrně známou půdu Marxismu-Leninismu a socrealismu a objevuje veškerý lesk a bídu západního postmoderního světa. Seznamuje se se surrealismem, dadaismem, existencialismem i dalšími mnohými -ismy, proplétá se zcela novými zákoutími filosofie, pátrá po Bohu v hlubinách věd teologických i okultních a pod vlivem všeobecného záběru gymnaziálního koketuje rovněž s vědami přírodními.

V následujícím období se téměř hroutí pod záplavou znalostí a vědomostí, které je třeba vstřebat, trpí poruchami spánku, depresemi a často se uchyluje k alkoholu, který jediný poskytuje jeho zjitřeným nervům jisté uklidnění. Postupně si uvědomuje problémy informační exploze spolu s čím dál větší specializací věd, objevuje nepřekonatelné hranice lidských možností a opouští svůj původní renesanční ideál vševědění ve prospěch excelentního zvládnutí několika vybraných oblastí. Tak se slovy: „Numerika – to pro mne není.“ hází přes palubu matematiku, s trpkým odkazem na vítěze píšící dějiny zanechává intenzivních studií historie, ba nebere na milost ani fyziku, chemii a biologii, natožpak zeměpis, který považuje za překonaný nástupem geostacionárních družic a nových navigačních možností. Vrací se zkrátka k prazákladům ve kterých se prvně projevil jeho talent – k literatuře a filosofii.

Navzdory vlastnímu intenzivnímu studiu úspěšně absolvuje maturitu a vzápětí nastupuje na Úřad práce. Později svou studijní přestávku vysvětluje potřebou seznámit se s děním na samém dně společnosti a jako ve všem svém počínání i v tomto se vyznačuje neobyčejnou důsledností. Na VŠ nastupuje o rok později, absolvuje bakalářská studia na Slezské Univerzitě v Opavě a s nalomeným zdravím se přesouvá do Prahy, kde se ztrácí kdesi v tajemných pokřivených chodbách Filosofické fakulty.

Od té doby o něm není spolehlivějších zpráv, jen občas se odkudsi vynoří rukopis nějaké eseje, povídky, románu či divadelní hry, kritiky veskrze nepochopené, leč v intelektuálních kruzích těšící se jisté nechvalné proslulosti.

Týden ze života magnificentního trpaslíka je dílko nevelkého rozsahu, nicméně nesmírného dosahu. Je plné narážek, vnitřních odkazů i zcela soukromých vtipů, které je, byť zdaleka nedosahují autismu Joycova, nelehké rozšifrovat, natožpak nějak srozumitelně osvětlit čtenáři. Filosofické rozměry tohoto díla pak tvoří vrstvu další, ještě záhadnější a mnohoznačnější. Okotil používá místy až archetypální obrazy a podobenství, aby vyjádřil v jedné rovině historický vývoj filosofického myšlení lidstva a ve druhé (a zároveň!) určitý vývoj osobnosti nutný k dosažení nové mystické zkušenosti. Nevyhýbá se přitom slepým uličkám plným destrukce, sebedestrukce, plytkosti, marnosti a samoúčelnosti, které jsou s civilizací spjaty mnohem silnějšími a četnějšími pouty, než moudrost a ušlechtilost; ukazuje cestu jako vyčerpávající klopýtání ve tmě, kde každé světélko v dáli vede jen do další bažiny slov. Tato paralela není sama o sobě ničím novým, ale způsob a názornost jejího vyjádření jsou unikátní i na světové úrovni. Dílo také postrádá jistou dogmatičnost a pedantické poučování vlastní některým filosofům a odpuzující nezávislé a přemýšlivé duchy již svou formou.

Úseky týkající se jednotlivých rovin jsou místy oběma společné, jinde přísluší jen jedné z nich, dobarvují ji a dodávají specifický kontext, přičemž pochopitelným problémem každého čtenáře je odlišit, co patří v jakém plánu kam a k čemu. To nám autor svým úsečným stylem, ve kterém má každé slovo svůj přesný význam a místo, příliš neumožňuje a chce-li kdo nahlédnout takříkajíc pod pokličku a pospojovat pestrobarevné nitě všech linií, jistě si nevystačí jen s jedním, dvojím přečtením. Pomalejším a senilním čtenářům se doporučuje dělat si poznámky, nejlépe červenou propiskou přímo na levý okraj knihy, kde jest pro tyto glosy úmyslně ponechaný dostatečný prostor (ano, také to uměle zvyšuje nevelký počet stran a jak známo autoři jsou placeni za stránku, nikoli za myšlenku...).

Povídka je poměrně přehledně členěna do jednotlivých dnů, čímž jsou od sebe jednotlivé etapy a události vzájemně ostře odděleny, nicméně přechody mezi nimi bývají často rozmlžené, nejasné, ztrácející se v bezvědomí, či všeobecné temnotě a přiřazující tedy dnům spíše než časový, jakýsi alegorický význam a dokazující jak nepřesné a zavádějící mohou být běžné lidské časové kategorie jakmile postrádají kontext běžné, opakující se lidské činnosti a zakotvenosti v každodenním společenském bytí.¹⁾ Ostatně motiv osamělosti a oddělenosti od běžné společnosti prochází jako červená nit celou povídkou a definuje tak její celkovou atmosféru.

Zároveň však upozorňuje na fakt, že samota provází každého celým životem, je podmínkou jakéhokoli vydělení se ze světa i jeho zpětné analýzy, a jakýkoli osobnostní rozvoj tedy rovněž musí čerpat jen a jen z vlastního bytí, zkušenosti a vůle. Že společnost je jen prostředkem fyzického přežití a prostředím kulturní a duchovní existence, nikoli však kulturního a duchovního vývoje. Respektive poskytuje k němu prostředky a příležitost, výjimečně též stimuly, ale ne už samotnou touhu a vůli. Ty musí přijít z vnitřku a jsou tudíž čistě osobní, individuální a tudíž osamělé.

Rovněž ve smrti zůstane nakonec každý sám, k čemuž ostatně až nezvykle přímo odkazuje závěr celé prózy. Pochopitelně, smrt zde neznamená banální konec existence ani v prvním základním plánu - celá povídka se zřetelně zacykluje sama do sebe odkazujíc na východní koncepty dalších životů a karmy. V dalších plánech pak znamená „smrt ega“ a přechod do další, vyšší roviny bytí, respektive singularitu v lidském vývoji, za kterou nelze předpovídat další události, nicméně lze předpokládat, že směřuje k dalším kvalitativním změnám civilizace a člověka jako bytosti již nejen biologické a sociální, ale expandující i do technosféry (nezaměňovat s „hudebním“ stylem) a snad i dále²⁾.

Motiv trpaslíka objevující se na začátku povídky v popisu kopce - Místa setkávání a téměř na konci v hrdinově sebereflexi pak symbolicky vyjadřuje vnitřní propojení země a jejích obyvatel.
V tomto případě pak popisuje a oslavuje ducha národa sice nevelkého, ale houževnatě čelícího všem vnitřním i okolním tlakům, sice shrbeného, ale „zarputile čnícího“ na svém místě v srdci Evropy. Je příznačné, že má takový až anachronicky vlastenecký motivek pro Okotila takový význam, že ho začleňuje přímo do názvu. I přes svůj pochybný původ je totiž tento autor nezpochybnitelně pravým Čechem a (viz komentář k sedlákovi s povozem) lidovým demokratem, který se neostýchá milovat svou zem a její rázovitý lid.

( Martin Hospodka 10.05.06., ve vlaku odnikud nikam)

1)Což odkazuje na známý koncept subjektivního času, který autor rozebírá ve svém filosofickém díle.

2)Návaznost na transhumanistické hnutí je nasnadě, Okotil však nevnímá tuto samotnou možnost jako nutně pozitivní, ale prostě neví.