Pardubické extempore

Víte když je člověk unavený a zpruzelý, mrazem přešlý, rozplizlý, jakoby namazaný na příliš velký krajíc, využije většinou weekend nejspíše k odpočinku a onomu terapeutickému zalezení do nory. Já však jsem skřítek neposeda, zvědavý jako opička, a tak jsem místo toho vyjel do Pardubic.

"Chachá." říkáte si možná, nebo taky "Ups!", pokud už jste tam někdy byli, já tam nicméně nejel jen tak úplně z plezíru, nýbrž navštívit staré známé, kterým se přihodila ta nehoda, že tam pracují, a tudíž z jakési kombinace zvědavosti a lehké zlomyslnosti, což mi umožnilo přijímat celý výlet s takovou miloučkou zvrácenou radostí.

Kolínské nádražce jsem se tentokráte vyhnul širokým kosočtvercem, takže cesta proběhla bez nehod a téměř bez příhod.

Pardubice samotné jsou pode mě jedna velká urbanistická nehoda (pro komentáře pardubičáků týkajících se mé impertinence, inteligence, či inkontinence mám připraven véélikánský odpadní koš). Hned na nádraží na mě naběhl týpek s obličejem poznamenaným (mimo jiné) faktem, že život není peříčko, ale spíše kladivo, či jiný podobný mírumilovný nástroj. Že jestli prej nemám drobák. Vzal jsem to jako úlitbu bohům a podaroval chuďase šestákem - a světe div se, nedostal jsem seřváno, že je to málo, jak by se mi dozajista stalo v Praze.

Pak jsem šel na pivo, že. Vyzvedl si mě kamarád a začala letmá prohlídka města. Pokud to náhodou nevíte, mají Pardubice vcelku hezké, byť nevelké historické centrum a navšívím-li kdy zase tuto podivuhodnou městys, doufám, že ho konečně shlédnu. Tentokrát se mi to nějak nezadařilo. Zato jsem byl Na Macandě, U Pudla, ve Sklepě, v nějaké neidentifikované byť i sympatické žrádelně, dokonce v proslulé Dýbybábě (nebo jak se ta hrůza píše) a večírek byl zakončen v jakési kulečníkové herně, kde jsem se kolem čtvrté ráno snažil nevypíchnout si tágem voko.

Je mi jasné, že to zní, jako kdybych se tam věnoval jenom alkoholu, ale nic nemůže být pravdě vzdálenějšího (kromě volebních průzkumů). Tato anabáze zahrnovala kvůli sprosťáctví místní MHD (nedá se v ní moc dobře jezdit načerno) pěší tůru středního stupně, a tak jsem se seznámil s charakterem a architekturou města více, než by bylo zdrávo.
Ona je ta architektura vskutku svébytná. Nevím, co by k tomu plkal Vávra a jestli by jezdil na koloběžce, nebo v sajdkáře, ale já jel pěškobusem a bavil jsem se kombinací místní průmyslové monumentality a evidentně poněkud zmrzačeného estetického cítění zde působících tvůrců. Vypadá to místy, jako by na to dostal nějaký nadšený mladíček 150 bilijónů a snažil se do co největší stavby naflákat navzájem poněkud nesouvisející módní prvky... Ale prd tomu rozumím. Každopádně jsem se bavil.

Za zmínku stojí ještě zdejší ulice, které jsou neobvykle dlouhé (mají takovou skoro až pařížskou rozlétavost, nicméně vše ostatní pařížské jim chybí, tak to uvádím jen v závorce přes pět řádků). V praxi to vypadá tak, že když vám někdo řekne: "Je to tamhle doprava, pak doleva a chvíli rovně.", máte před sebou tak půlhodinový trek.
Když jsme pak během lehké chůze jednou takovou pozoruhodně dlouhou komunikací míjeli jakousi pitoreskní mokřinu, plnou močálových jezírek a zlověstných ushlých pahýlů stromů, dozvěděl jsem se, že je to jeden z místních parků - a opravdu byly tam i jakési cesty a lucerničky... no comment myslím (i když mě se to líbilo :-7)

Co se týče lidí, trochu zvláštní bylo, že jsme za celý večer nepotkali nikoho, kdo by vypadal, že by se s ním dalo normálně pokecat (jakkoli pár setkání třetího druhu jsme zažili) a to se poslední podniky nacházely prakticky přímo v areálu zdejších kolejí. No asi ty vyskokoškoláky přeceňuju, nebo mají nějaká speciální vychytaná shromáždiště. Zato obsluha byla většinou milá a svižná, podle čehož to taky dopadlo.

Druhý den ráno, jsem se trochu vzpružil ranním lahváčem, vysypal si na hlavu květináč, který se neprozřetelně válel na stole nad mým ložem, sežral nebohým hostitelům půlku zásob a vyrazil k odchodu. Nic se však nejí tak horké, jak se to uvaří (obzvlášť pivo ne) a tak jsme cestou navštívili ještě místní vietnamský pokus o hospodu (ono tam bylo pěkně, lépe než v leckterém předchozím zařízení, ale mají to prostě trochu posunuté) a už těsně před odjezdem zpět do civilizace, nechal jsem si ukázat místní nádražku.

Pardubická nádražka je něco neuvěřitelného. Nemyslím samozřejmě ten nový ČéDé Donald, který inzerují na povrchu, ale pravou plnokrevnou nádražku, která tam nepozorována přežila a která sluje Vinárna Sirius. Jejím asi nejvýraznějším specifikem je fakt, že na rozdíl od všech ostatních nádražek, které jsem viděl, se nachází ve sklepě, (takže při sestupu nevábným průchodem může si (a oprávněně) návštěvník připadat, jako když vchází do říše Hádovy), nicméně tváří se jako interiér na povrchu a to až do té míry, že disponuje velkými okny se zdobnými, léty zcela prohnědlými záclonami, přes které lze vyhlížet do věčné tmy "venku". Atmosférická záležitost, pravdaže, byť poněkud na palici.

Je-li lokál jěště k tomu obsazen typickou nádražkovou sebrankou, působí dost neskutečně, zároveň panoptikálním a skličujícím dojmem. Na člověka padá pocit, že už vlastně nemá ani cenu chodit zpátky nahoru, do světa, stejně že nic nejede, za oknem je noc a situace je zcela beznadějná. Byl jsem nadšen. Ono také, abych jen nepomlouval, pivo bylo dobré, roznášela ho překvapivě atraktivní, svižná a naprosto klidná servírka, Persefona místního podsvětí, kterou nějaký ten povyk, bitka, či ostré slůvko nerozhodí a vypadala, že by ji možná příliš nerozhodila ani brutální hromadná vražda motorovou pilou.

Byl jsem tak dojat, že jsem si tam dal tři piva a naslouchal libým zvukům jadrné echt-české mluvy místní spodiny. Útržky dialogů typu: "Dyť já ho mám rád, čůraka debilního. Ale zas bacha..." či "Ty si stejně střelená. Jak můj pes, fakt...." mě dostávaly, že jsem se málem začal chlámat, ale pud sebezáchovy mne udržel na židli jen s lehce cukajícími koutky.

No nakonec jsem i stihl odjet, ale kdyby o mě někdy nebylo pár měsíců slyšet, pravděpodobně jsem se rozhodl se konečně upít k smrti, sedím v Pardubické nádražce a vyhlížím z okna, kdy že to přijde...


A nakonec moji milí se s vámi podělím o věšteckou metodu, o které jsem se cestou domů dočetl v Týdnu: "Vezmi únorovou husu, pořádně zakruť jí krkem a pak ji zase pusť. Když přežije, bude se ti celý rok dobře dařit. Když ne, taky dobře..."