Cesta tam a zase zpátky

Nemám rád Silvestra. To jen tak předesílám. Jako mnohé další Velké Oslavy, s Vánocemi, Velikonocemi a Svátkem práce v čele, i Silvestr, oslava naprosto nevýznamné změny v psaní letopočtu, poněkud zdegeneroval a v současné době se jeho slavení omezuje na nehorázné chlastání a pyrotechnickou exhibici převážně okolo půlnoci. Jest tedy svátkem opilců, kterým je každá záminka dobrá, svátčních pijáků, kteří v půl jedné poblijí balkón a mají pak pocit, že jsou vlastně dost odvázaní, a mladistvých pyromanů, kterým po Mikuláši a Vánocích ještě zbyly nějaké prsty. No prostě fuj. Za střízliva se to přežít nedá, tak se člověk poslušně opije a je ze srdce rád, že je prvního pracovní volno.
A navrch se mi skoro vždycky na Silvestra něco po..nicméně to je dost offtopic, chtěl jsem původně psát o svém výletu na Slovensko, především pak o jeho cestovní fázi. Inu a bylo to takhle:

Poučen již z předchozích návštěv této hornaté a tvrdé krajiny, že nejdůležitější je mít dobré boty a dostatek vodky (borovičky, absinthu, čehokoli), cestoval jsem poměrně nalehko, leč v těžkých botách a se sedmičkou vodky v batožině. Aby mi na cestách nebylo smutno, přibalil jsem též kytaru a trochu hodnotné literatury (tak jo, přiznávám - tu kytaru pro případ, že bych narazil na nějakou kočku, trpící úchylkou na nedomrlé šmrdlaly s trsátkem).
Pečlivým plánováním jsem snížil počet přestupů na jeden, stačilo v Kolíně chytnout nějaké to eurocity, či který bazmek, a tak jsem neočekával výraznějších komplikací. Což jsem se ovšem zas jednou seknul, jak sůva z nudlí.

Mělo mi být podezřelé už to, že vlak přijel téměř přesně. Ale já měl z naprosto chybných důvodů dobrou náladu a příznaky blížících se problémů blahosklonně přehlížel. A tak se stalo, že jsem vystoupil v Kolínu, drsně se uchechtnul 50 minutám zpoždění svého vlaku a od kasy zamířil přímo k proslulé kolínské nádražce. Neuplynuly ani dvě dvanáctky a od vedlejšího stolu na mě začli povykovat, že ať něco zahraju. Vymlouval jsem se sice statečně, že mi jede vlak, nicméně vzhledem k tomu, že zpoždění se zatím úhledně zaokrouhlilo na hodinu a půl, nechal jsem se překecat a šáhl do futrálu. V hospodě je naštěstí šum veliký... Nicméně vykoledoval jsem si panáka a byl jsem vedlejší veselou skupinkou adoptován, neboť samozřejmě jela stejným vlakem až kamsi k hranicím (nikoli H. na Moravě).

Skupinku tvořili dva pánové mohutných postav, kteří se představili jako Taťána a Naděžda, což jsem jim upřímně nevěřil a bylo mi to upřímně jedno, a dvě slečny, které patrně patřily k pánům - trochu blbé počty, ale co už. Slečny se nepředstavily vůbec, byly totiž ještě poměrně decentní a vůbec netuším, kde se vzaly mezi takovými třemi kreaturami. Hned jak jse zabrali místo v konečně dohrkavším vlaku, vybalili pánové flanděru rumu a začal se dělat bordel, neboli hudební představení. Naštěstí jsem na to nebyl sám (na flašku a ni na drncání) a tak se to pěkně točilo všechno - kytara, písně, rum i kola vlaku.
Ani ne po hodině jsem dal do placu svou sedmičku vodky. Bylo to pro ně trošku škoda, ale nebudu přece hamounit, když konec světa může nastat každým okamžikem. Dohromady to mohla být celé prima akce, kdyby se ovšem pánové nelízli předčasně, strašně a poněkud agresivně, stylem Venca z JZD... Nejdříve přišlo pár pokut za hulení ve vagóně, válečná stezka proti průvodčímu, který byl málem vydefenestrován, pak nás málem odpojili kdesi v Ostravě i se zadní půlkou vlaku, a když jsme poslušně změnili lokaci, nezbylo už (kupodivu) volné kupéčko. V chodbičce nacpaného, umenšeného vlaku vytvářela naše skupinka už méně lomozu, nicméně o to více kouře a vzápětí ještě Naděžda usnul rafinovaně zamotán do madel u výstupních dveří... no furóre. Nový průvodčí se pokusil úředně vše zatrhnout, ale brzy rezignoval a po zbytek cesty jsme ho neviděli (měl rozum).

Ještě děsnější bylo, když jsme se po další zastávce nacpali do právě uvolněného kupé, kde zbyl jen jediný cestující. Ten nešťastník byl Nor a neblahým řízením osudu znal pár slov slovensky, takže brunátného Taťánu slovensky pozdravil. To neměl dělat. Mnoho lidu by bylo mnohem šťastnějších. Tou dobou už i děvčata poněkud pozbyla decentnosti an nám byla vydatně pomáhala s voděnkou, po předchozích výstupech rovněž pozbývala nervů, ale ty dva už nešlo moc brzdit.
Další půlhodinu jsem se snažil přesvědčit paranoidního Taťánu, že ten chlapík je opravdu Nor, opravdu mu většinu těch jeho žbleptů nerozumí, nedělá si z něj prdel, a není bezva nápad mu rozbít hubu (docílil jsem toho, že nabídl stejnou službu i mně). S Norem jsem se pak pokoušel dřevěným už poněkud jazykem vesele konverzovat anglicky a zároveň co nejrychleji dopít vodku, aby se ty příšery nerozjely ještě víc.

Vypadli v Těšíně, či kde, a já byl rád. Zůstal jsem s Norem sám a ještě chvíli se mu pokoušel osvětlit jemné nuance místního folklóru (při té příležitosti jsem ostatně znovu s hrůzou zjistil, že vůbec neumím anglicky a že je to ostuda).
Pak už se celkem nic zvláštního nestalo, jen ve Vrútkách jsem upaloval raději rovnou do knajpy, abych uklidnil podrážděné čivy.

Na Slovensku jsem strávil dva dny.

Cesta zpět z dalekých krajů je jak známo přinejmenším stejně dlouhá, jako cesta tam. Proto jsem vyrazil na vlak s dostatečným předstihem, abych u stánku vystál předlouhou frontu na dva litry červené francovky a dva rohliky, abych se cestou nenudil. Silvestrovské vlaky byly prázdné jak kostelní kasička. V Žilině jsem obsadil samostatné kupé, kam si sice drze přisednul nějaký metrákoý vyholený chlap, ale když jsem načal francovku a vysoukal kytaru z futrálu, zbaběle prchl.
Cesta mi příjemně ubíhala. Přišla mě dokonce navštívit slovenská vlaková četa, že ať jim rovněž něco zahraju, takže jsem zahudlal a oni taky rychle prchli. Byl jsem krásně sám, se skoro dopitou dvolitrovkou. "Lonely loner on the lonely road. Alone."

No a pak jsem se ozval principálovi CK Špunt mesjé Prochorovi, který vyhrožoval nějakým Silvestrem u Pardubic, slovo dalo slovo a než jsem se nadál frčel jsem autem k Neumětelům. No možná to byla spíš Chrudim, ale tam někde už se mi to začínalo plýst. Večírek se konal na velestatku o mnoha místnostech i akrech, též o mnoha neznámých ještě osobách. A mě to nevadilo. Lístečky ševelily, šťavel šuměl, víno teklo, ne nepředváděl jsem lamu, ani lustr, tma, světlo atakdále.

A když jsem se druhý den odpoledne konečně domotal domů do Lysé, zamumlal jsem si: Houm svýt houm, dvacettři pyčo." Byl nový rok a lautr nic se nezměnilo.