Byl první listopad, ten háku čas...

Můj milý deníčku,
ani nevíš jak jsem dnes šťastný. Konečně jsem nastoupil do práce a má budoucnost je tedy (minimálně na dva měsíce) zajištěna! Možná dostanu i stravenky. Setkal jsem se s celým týmem místních odborníků a tak už teď vím, kam je až možné se dopracovat, je-li člověk ovšem pilný. Není-liž zábavné, že archiv, ve kterém jsem teď našel útočiště spadá, jakož i ostatní státní archivy, pod ministerstvo vnitra? Jak klikaté jsou někdy cestičky osudu - ty veselé tanečnice mezi kapkami pravděpodobnosti...
Ale zpět od zcestných blábolů, můj malý elektronický příteli (nezní to moc úchylně, že ne...). Chci ti totiž povědět ještě něco - spatřil jsem též poprvé své vlastní působiště, které se nenachází přímo v centru dění, ale spíše kdekoli jinde. Přesněji řečeno v půvabném městečku Kostomlaty, nedaleko od naší vísky. A ta budova! Jako hrad se tyčí naproti hřbitovu. Podle některých pavučin by i historická doba souhlasila. Za devatero zámky, rozkopaným hradním příkopem a jedním nepříliš vysokým plotem jsem konečně v bezpečí před úklady všehomíra. Cítím se skoro jako princezna, ehm princ ipál podivného cirkusu. Balancuje na štokrleti, jest mi žonglovat se spisy a kartóny, jakož i jinými fascikly a bicykly, jako nějakýmu akrobatu. A pavouci pod policí se smějí... asi bych si měl jít už lehnout - zítra vstávám zas do práce.