Odpor, Trutnov a další plky

Ve škole mě učili, že odpor vzrůstá s délkou vodiče a teplotou, nicméně po vlastních experimentech jsem zcela přesvědčen, že můj odpor k psanému slovu narůstá s každým dalším slovem diplomky a v konečném stadiu se limitně blížil nekonečnu.
To je také jedním z důvodů, proč tu bylo zas jednou ticho, prázdno a nebeský klid (jo, vim - důvod se vždycky najde). Nyní si tedy pravděpodobně opět píšu jen tak pro sebe a je to taky fajn, i když ty zástupy roztoužených fanynek omámených sladkostí mých slov mi trochu chybí...

Takže k věci - bilance:
stav školní - téměř konečný (DP odevzdána), neutěšený
stav finanční - katastrofální, nezalepitelný
stav tělesný - přijatelný, propitý, netrénovaný, ale moc to nebolí
stav psychický - klid, oko hurikánu
stav citový - neutěšený, stále však s hlavou v oblacích

ilustrativní píseň: "Nak nak nakydej tenhle hnůj..."

Dále - Trutnov
Ano byl jsem. Vcelku důstojně jsem zareprezentoval CK Špunt, neslyšel spoustu dobrých kapel, zapomněl, které dobré kapely jsem slyšel. Potkal jsem pár lidí. Chytal antisociální a antirandálové nálady, na což je ideální být přímo uprostřed dvacetitisícového festivalu.
Pil jsem rum.
A vůbec.

Dále - politická situace
Ale no tak, mám být sprostý takhle hned po ránu? O politice se mluví až po třetím pivu.

Přidám jednu hezkou, náladově tématickou básničku, aby bylo vidět, že nesmrtelný talent se ze mne ještě zcela nevykouřil (ostatně kde nic není ani smrt nebere, jak říká kolega mongol):

A ještě musím někde koupit kýbl
Přistavím ho ke gauči
A v těch šťastnějších dnech v něm můžu chladit šampaňské

Ve zbylých do něj blít
Jako dnes k odpoledni, když jsem vstával
A mával novému dni svou unavenou tlapou
Kýval světu svou unavenou palicí

Svět na mě sral, což celkem chápu
Ale musí se to projevovat takhle?
Ale musí se to vždycky podělat, tam kde to nečekám?
Ale musí se?

A ještě musím taky někdy splatit nájem
Za svých pár čtverečním metrů prostoru
(podotýkám, že většinu zabírají prázdné flašky,
tudíž ho ani celý nevyužiji)
Anebo sehnat vola, co to zatáhne za mě

A v těch štastnějších dnech mu pak splácet šampaňským
Ve zbylých se dělit o svou bídu

Ještě musím někde splašit oprátku
Aby se houpala v průvanu vymlácených okenic
Aby se rozprchla jak neuvěřitelné stádo lasiček
Abych měl na co zírat v ty dlouhé letní večery
Kdy každý druhý slaví
Beze mě

A taky bych měl zavolat Zet
Co na tom, že už asi ani nežije
Žiju snad já?
Zet v tom má aspoň jasno

A já mám jen blbej kýbl.