Paříž, červen 2007
No je to už tak dávno, že už to prakticky nikoho nezajímá, tak si to sem mohu přepsat jen tak jako připomínku. Až nadejdou má senilní léta, ať mám z čeho péct, že...
Forma je opět neučesaná, obsah pochybný až přikrášlený a mě to co? Mě to nevadí.
Tři z tanku a Johana:
V hlavních rolích:
Já, zvaný různě, dle situace
Martin, zvaný Zabiják
Eliška, zvaná Eliška
Jeanne, zvaná Johana
Nejprve jsme důkladně naložili Johanu. Hotový div, kolik se toho do ní vešlo, šikuly... I když ne. Úplně nejdřív jsem ráno vstal, poklidně sbalil pár nezbytností - Bourbon, spacák, kytaru, troje ponožky, Bechera atakpodobně - podíval se na hodiny a začal panikařit. Do odjezdu vhodného rychlíku na Prahu zbývala necelá půlhodina. Něco zabere i cesta na nádraží. Po chvíli zmateného pobíhání po bytě jsem rychle dobalil, co mi padlo pod ruku a zmermomocnil otce, aby mne na nádraží odvezl. Tak se stalo, že jsem rychlík tak tak stihl a nasoukal se do něj ověšen asi šesti zavazadly. Spolucestující jen konsternovaně přihlíželi, jak ze sebe metodicky sundávám jednotlivé popruhy všemožných taštiček, futrálů a kandelábrů, abych si mohl aspoň polovzpřímeně sednout.Bechera jsem naštěstí umítil rafinovaně navrchu.
No a pak už jsem byl na Smíchově, kde mě vyzvedli Zabiják s Johanou. Navštívili jsme asi třicet bank, pojišťoven a podobné verbeže, díky čemuž jsme sehnali nějaké ty chechtáky na cestu a já stihl navrch ještě zaplatit nájem za byt, který jsem ještě neviděl, pojistit se pro případ, že bych ve Francii upadl z jahody a zakoupit vynikající dobíjecí, příšerně drahé baterky do foťáku, které se vzápětí projevily jako nekompatibilní nejen s foťákem, ale patrně i s místní realitou (chápu je).
Po šťastném shledání na Smíchově jsme tedy nacpali Johanu, co se do ní vešlo, navrch navršili pár kartónů plechovkových Plzní a vyrazili směr Západ.
Nevím jak přesně se to stalo, jaký pes mezi bohy nám místo na Plzeň, cez kterou vede cesta nejkratšejší a nejpohodlnější, nechal vyjeti z města směrem na Karlovy Vary, což jsme nejprve lehkomyslně ignorovali a později shledali nevratným - nu což, natáhnem to o pár kiláků...
Cesta přes Německo byla poznamenána únavou jediného řidiče, který celý den kdesi pobíhal a nebyl úplně v kondici pro celonoční jízdu. Někdy kolem jedné ráno jsme zvolili raději odpočinek než náhlý náraz do svodidel a ubytovali se na jakémsi kopečku kousek od dálnice. Poslali jsme tam pivo a šli spát do ovlhlých niv.
Za čtyři hodiny nás probudil urputný déšť. Slunko už by se bývalo klubalo nad obzor, kdyby kurňa nebylo zataženo jak v bordelu po ránu, tak jsme se rezignovaně naskládali do auta, zabalili a vyrazili na další cestu. Pršet okamžitě přestalo, pche...
V lehce zblblém stavu jsme úspěšně minuli nájezd na správnou dálnici a vesele zamířili na Kolín nad Rýnem. Celkové škody - cca 60km navíc a hodina cesty k dobru. Rovněž drobné škody na náladě. Další, asi hodinovou spací pauzu jsme dali za hustého deště na hustě vyhnusněné německé benzínce. No bodla. Konečně jsme se pak dostali i do Francie a začali urputně kličkujíce mezi nájezdy na péage odvíjet posledních blbých cca 450km do Paříže. Jakmile se počasí ujistilo, že jsme opravdu opustili Německo, změnilo se z padajících kostek vody na občasné přeháňky a do Paříže už jsme přivezli slunko - germánsko nás očividně nechtělo, což bylo mile vzájemné.
Přemýšlíte-li o návštěvě Paříže autem, jakož jsme učinili my, připravte si spoooustu času a pevné nervy na parkování. Navigace městem byla, přes nepodložené pomluvy v průvodcích, vcelku jednoduchá, ale nalézt místo kam svého oře posadit a nebýt okamžitě odtažen, případně opokutován až po střechu hraničí téměř s nemožností. Všude jsou cedule vyhrožující odtažením, sešrotováním vozu a useknutím pravé ruky za pouhou myšlenku na to, že byste v této ulici snad auto ponechali, případně mile zvoucí hodiny označující místa placená, která jsou sice rovněž všechna zabraná, ale zato jsou ve všední dny za neproblematických 2E za hodinu... ups, to jest jestli se nemýlím 50 E za den a to se přeci vyplatí - později jsme zjistili, že většina francouzů řeší tento problém nonšalantně - prostě zaparkují na místě placeném, které nezaplatí a doufají, že je nechytnou. Ostatně Pařížská policie se projevila jako znalá zákonů trhu a její cena za podobnou akci je 11E pokuty, což je o tolik levnější, že nikoho nepřekvapí nízké výnosy parkovišť.
Druhá poučka o parkování, kterou jsme zjistili až po zběsilém několikahodinovém projíždění Paříže na styl houbařský ("Mám! Támhle! - Sakra, zase Payant!! Támhle Další!...) jest fakt, že místa placená jsou většinou placená jen v dny pracovní a od pátečního večera do pondělního rána jsou zdarma. Z posledních sil jsme píchli Johanu (Ano, na Johanu jsme překřtili Felicii kombi, kterou jsme k cestě zmermomocnili. Když padl návrh vůz pojmenovat, usoudil jsem, že by jméno mělo korespondovat s cílem naší cesty a zároveň doplnit poměr pohlaví zúčastněných jedinců na 2:2 - nerovnováha vždy poněkud narušuje soužití. Samozřejmou kandidátkou splňující tato kritéria mi připadla Jeanne D'Arc a jelikož neměl nikdo jiný náladu to řešit, stala se Felicie Johankou alias Johanou.) k Seině, asi 10 minut od našeho nového působiště (Rue Maitre Albert, hnedle vedle Boulvard St Germain), kdež jsme v předchozím záchvatu zdravého rozumu dávno vyložili bagáž a Elišku stojíce drze přímo na křižovatce dvou uliček, došlapali jak sedláci vod Chlumce zpět a po dopití zásob vína upadli kontrolovaně do bezvědomí.
Den další.
Druhý den jsme se lehce zkonsolidovali a začali opatrně objevovat okolí. Na doporučení našeho ctěného a štědrého hostitele Adama jsme nejprve vyrazili na sever, do Latinské čvrti, pocourali po uličkách, nakoupili čůčo (milovníci vína kamenujte si klidně - jest prostě mou manýrou nazývat víno všeobecně čůčem a mám obavu, že stále ještě moc nerozliším kvalitu - nechlubím se tím, prostě to tak je), bagety a sýr, obhlédli Panthéon (žjóva je to FAKT velké) a šli sebou plácnout do Lucemburských zahrad, kde se většina výpravy věnovala válení se a chrápání a já se věnoval čůču a obhlížení francouzek. Kombinace vína a slunce vykonala své...
Večer jsme zašli na extra-pitu (hromada jehněte, hranolek a lepšíčehonevědět dalšího) do zajímavě vyzdobeného řeckého gyros-bistra, rovněž na doporučení, že tam mají relativně za málo peněz hodně muziky - inu, mají.
Den X-tý - neděle
První neděli v měsíci mají Pařížská muzea otevřeno zdarma (aspoň některá, ta nejznámější). S touto informací zamýšleli jsme hojně pracovati a obrousit nožky minimálně v Musée d'Orsay, eventuálně ještě v Centre Pompidou, či kousku Louvru (celý je tak cca na měsíc dosti uspěchaného pobíhání), nicméně člověk míní, Paříž mění... především bylo třeba poněkud přeparkovat Johanu, neboť lísteček s pokutou by se nám přes svou poměrnou láci nějak nelíbil, natožpak odtah. Po spoustě mudrování, vymýšlení a taktizování jsme ji nakonec uvrtali na předměstí Ivry, které sice vypadalo místy pochybně a na některých ulicích postávaly trošku podemolované vraky, leč nepožadovalo za své parkovací služby platbu přímou, jen si asi občas vybírá v naturáliích - inu bez risku není zábavy... Smutnější část parkovací akce spočívala v pěší anabázi po nábřeží Seiny při návratu. Ono to na mapě vypadá jakože kousek, leč realita je poměrně zdlouhavá, zaprášená a upocená.
Docourali jsme domů a padli na hubu. Jen kulturní žízeň nás vykopala (po patřičném času na regeneraci) ještě k dalším výkonům. Problém s Paříží (a obávám se i se zbytkem Francie) je v tom, že pracovní činnost většiny národa, pokud v ten den vůbec započala končí poměrně striktně kolem 6 hodiny večerní. Každopádně se to vztahuje na zavíračky kulturních institucí. Obchody a záchody mají jen o chlup delší nasazení, vinotéky zavírají přesně v momentu, kdy se vsákne poslední kapka lahodného moku z poslední láhve k dispozici a člověk zatouží po dalším chuťovém akordu. Inu přes den se prostě památekchtivý turista nemůže válet na tlamě, jakž jsme přesto zhusta činili, ale má se snažit oběhnout vše podstatné a především pustit chlup.
Cesta po nábřeží ku Musée d'Orsay nebyla nikterak zničující, což se však bohužel nedalo říct o frontě, která před oním kulturním centrem zevlovala. Znechuceně jsme se přesunuli kousek přes řeku (ano, památky jsou namačkané na sobě tak hustě, že není obtížné z jedné na druhou domočit - tedy ne, že bych tak činil, přestože všeobecná, vášnivá nechuť Francouzů k budování veřejných záchodků k podobnému chování přímo nabádá) do Louvru, kde k našemu překvapení fronta neřádila, tak jsme se mohli nerušeně ponořit do proudu staletí...
Osobně mě nejvíce nalákali Vlámští a Flanderští mistři typu VanEycka, Hanse Memlinga, či veleznámého Hieronyma Bosche, po jejichž shlédnutí jsem důkladně zabloudil, spustil omylem nějaký alarm, či co, tak mě chtěli asi vyvést, ale dělal jsem blbce tak úspěšně, ža mě nakonec málem ještě poplácali po hlavičce a dovedli k mamince...
Zkrátka sranda byla, než nás asi po hodině a půl začali masově vyhánět, že jako balej a že jdou všici taky někam chlastat - tož nechali jsme se, bylo jich víc.
Večer jsem se v klidu vyvalil na nábřeží pod Notre Dame, upíjel červené, čučel na koráby (a přiznám se také poněkud po ženských) - zkrátka nasával místní genius loci. Minimálně nasával. Později večer jedna extra-pita. Majitel už nás zvesela zdravil a dokonce dal k dobrému jakousi frázi v češtině - máme v podobných podnicích asi dobré jméno.
Den Ypsilontý - Pondělí.
Pondělí zmizelo kdesi v mlze nad Seinou. Je možné né, že jsem pobíhal po Pařížských ulicích - vždyť jsem měl nožky tařka ucourané. Je dost pravděpodobné, že jsem se povaloval na nábřeží Seiny. Je téměř jisté, že jsme aspoň na chvíli nahlédli do protiříční čtvrti Marais, která se od čtvrti latinské příliš neliší, je stejně malebná až pitoreskní, leč údajně je tam o něco levněji. No předpokládám, že některé významy slova levněji jsou pro mě zbytečně detailní rozlišení - stejně byla vetšina místních požitků vysoko nad mými pohříchu vysoce nízkými finančními možnostmi... Ostaně kdo by si také dával kafe za 4e, když může za stejnou sumu zakoupiti lahev červeného a lahodný plísňový sýr a ještě podpořit místní maloobchody.
Úterý
Musée d'Orsay konečně dobyto! Zhlédli jsme zde za poměrně směšnou sumu Rodinovy sochy, kompletní místní sbírku impresionistů (ach jak rád byc mohl prohlásit, že už konečně bezpečně rozeznám Maneta od Moneta, leč s trochou odstupu si nejsem tak jist), plus X dalších krasovisek, která ne všechna uvázla v paměti, nicméně vyvolala pocit vcelku příjemně stráveného času, teda na to, že to byla ňáká kultůra - esli mi rozumíte. Večer klasický. Nikdo mě neviděl, nic mi nedokážou.
středa
Po květnatých příspěvcích původních nastává pravý suchopár. Inu paměť už zdaleka tak neslouží - zeptejte se zas tak za 50 let, to vám povím i detaily. Středa byla zastíněna přízrakem Eifellovky. Ona tedy čučela již pár dní předtím, někde tam za Orsay, ba nestoudně na nás pomrkávala majákem, ovšem za cíl byla zvolena až nyní, kdy už jsme se jakožto otrkaní pařížané hned tak nějaké věže nelekli. Nu a hlavně vzdálenosti. Martin s Eliškou to vyřešili mazaně: nalodili se na Batobus, obeplouvající po Seině skoro celou Paříž a dojeli suše až na místo. To já jsem ovšem jiný kanón, takže jsem vyrazil na orientační šour městem a co nejrychleji zabloudil.
No nebudu vás děsit - dobře to dopadlo, voni tam mají takové jakoby mapičky.
Pod Eifellem jsem se vyloženě nudil. Zaplatit milión za dvouhodinové postávání ve frontě se spoustou smrdících lidí mě nelákalo, tak jsem se usadil ve stínu toho přerostlého Petřína a jal se vegetovat, což se mi dařilo až do chvíle, kdy jsem zjistli, že mí spoluturisté si nahoru táhnou i užitečný nástroj zvaný vývrtka, bez kterého není piknik pořádným piknikem. Když mne po chvíli oslovila jakási dobrá žena, doufal jsem v lidskou dobrotu, že mi třebas nějakou přinesla, ale ona chtěla, považte prachy. "Du ju spyk yngliš?" vybafla na mě a vida, že nejsem schopen včas utéct vnutila mi ušmudlaný žebrací lísteček obsahující nějaké nepochybně dojemné a zcela vylhané detaily. Věnoval jsem nebožačce pár pindíků, co mi zavazely v portmonce, neboť za 1,2 a 5 centovky stejně nikde nic nepořídím, leda bych tak mohl dostat přes hubu, což ji vyloženě šokovalo, neboť očekávala, že za svůj úžasný výkon bude placena v celých Eurech, pokud možno rovnou bankovkami... inu napadla mě později spousta vlídných rozumných slov, kterými bych jí vysvětlil, že je kráva a ať jde makat, chce-li prachy, ale v ten moment jsem ji primitivně zahnal zarputilým mlčením a nekontrolovatelnými skřeky.
Za asi dvě hodiny, co jsem tam strávil se mne přišly úplně stejné kreatury, se stejnou hláškou a stejnou ušmudlanou cedulkou optat ještě asi pětkrát - asi nějaká mafie. Vždy byly upřímně překvapeny, když jsem prohlásil, že jim nedám ani suchý z nosa (pravda o poznání méně barvitěji) a od jedné jsem se dozvěděl, že jsem velmi sobecký, což mne rozesmálo takovým způsobem, že utekla. Tolik mé zážitky z Eiffelovky...
čtvrtek
Týden se nachýlil ke konci a já náhle čučím, že už je téměř po koncertu... jako obvykle koukám jak vyvoraná myš. No ještě není tak zle - Sakrcour ještě zvládnem neasi... (tedy jakože Sacre Coeur) Jako správní světáci jsme se vydali metrem - mimochodem pařížské metro je velmi sympatické, přehledné, pětkrát rozsáhlejší, jezdí pětkrát častěji a přesto je jen 1,5 krat dražší než naše svkostné pražské - není to divné? Mě pořád cpali, jak to u nás máme hrozně levné, trochu jim asi unikají poměry... No ono francouzi zase ušetří na revizorech, což je věru drahý luxus (ale určitě se vyplatí, že - k čemu by nám jinak byli (soutěžní odpovědi můžete posílat na mejl autora)). Oni tam prostě nikoho bez lístku nepustí. Zvlášní, až nepochopitelné řešení což. Věřím, že to je nad českou představivost...
Ale abych neodbíhal. Matro je oukej, takže nás zanedlouho vysypalo u jakéhosi nádraží pod Montmartrem - vážení to vám byla najednou ale úplně jiná Paříž. Všude problémový přistěhovalec, bandy zevlů postávajících u přechodů a evidentně přemýšlejících jenom o tom, kde koho očórovat, většina krámků s kradenými mobily (opět asi pětkrát levnější, než u nás - že byzme tu měli takovou kvalitu, že se to nedá srovnat?) atakpodobně... Raději jsme zrychlili a k Sakrcouru skoro vyběhli. Bylo poměrně hnusně, ale zato vedro, takže výhled sice nestál za nic, nicméně výstup byl docela nepříjemný. Co už.
U vstupu do Sakrcouru kupodivu nežádají prachy, ale aby tam člověk držel hubu, což mi připadne nebývale rozumné. Atmosféra chrámu byla příjemně meditativní a zas tak mě nerozčilovaly ani všudypřítomné kasičky na příspěvky u všeho možného... A pak že největší kšeftaři jsou židi, katolík evidentně taktéž ojrem nepohrdne. Eště jednu věc vám povim, ale na holej pupik, že to nikomu neřeknete... Mají tam kolem toho Sakrcouru strašlivě nachcáno - inu záchodek asi stojí moc peněz.
Chvíli jsme pak bloumali po Montmartru a hledali proslulé umělce, ale nebyl tam ani jeden, ni z hmoty umělé, ni z porculánu, tak jsem si dali kafe v ukrutně drahé (pro mě, no) kavárničce a slezli dole na bulvár Clichy (tam vám je to jeden bordel na druhém) a na Place Pigall zase hupky dupky do metra...
Druhý cíl výpravy: vítězný oblouk a Champs Élysées. Oblouk byl vpravdě majestátní - přiznejme si: oni ti Francouzi snad ani neumí postavit něco malého, roztomilého, kruhák kolem něj vpravdě šílený - toto místo je prý noční můrou všech nemístních řidičů, kteří si v naprosto neznačené a zmatené skrumáži X smíchaných pruhů připadají asi poněkud nemístně. Champs Élysées byla jedna velká nákupní zóna. Nic pro nás. No ale co už. Odškrtnuto.
pátek
Původně jsem myslel, že bude dnem odjezdu - v plánu bylo ještě navštívit bouldro-lezeckou oblast Fontainebleau a trochu oprášit lezečky, měl jsem už občas takové absťáky, že jsem šplhal na zdi kolem nábřeží, nicméně nesouhlas 66% vypravy tento plán poněkud vetoval, takže zůstal den navíc na Paříž.
Rozhodl jsem se ho pojmout po svém a šel se rozloučit s nábřežím, tentokrát už dokonale vyzbrojen nejen lahví vína, ale též kytarou a kusem bagety, abych byl in. Sotva jsem se usadil, projížděla kolem policejní hlídka. "Bdělí strážci pořádku." pravil jsem si, blbec, a mile se na ně usmál. Vzápětí to zadupli, vyskákali čtyři chlapíci se samopaly a brokovnicemi a jestli prý jim nechci ukázat všechno co mám v batohu, žebradle, kapsách a možná i žaludku. No nedělal jsem hrdinu, že. Obligátní otázky po vlastnictví drog, zbraní a výbušnin jsem s dobrým svědomím popřel, nicméně stejně jsem se jim nelíbil. Hlavně se jim nelíbil můj zavírací nožík, kterým jsou patrně ve Francii páchány prakticky všechny teroristické činy, takže tam nejspíš není povolena ani rybička... No, když už jsem se psychicky připravoval na anální prohlídku, nechali mě ještě po lehkém vydušení být a odklusali lovit další padouchy.
Tfuj. Až jsem si musel otevřít víno. Francouzská dvojice sedící celou dobu vedle a se zájmem přihlížející zamumlala něco o silných nervech a radši změnila působiště. Pak už byl večírek příjemnější. Drnkal jsem si na kytaru, nechal se zvěčnit od procházejícího Brita, jakožto typický francouz pod NotreDame - docela dobrá fotka to byla - seznámil se s nějakými místními muzikanty a tak jsme muzicírovali až do večera, kdy jsem sbalil fidlátka a šel se poptat Martina s Eliškou, jak dopadli oni.
Jejich rozloučení s Paříží totiž zahrnovalo masivní průjezd Paříží na inline bruslích. Účast stovky až tisíce lidí, rychlost až 40km v hodině či kolik, no nic pro mě... kupodivu přežili, tak jsme to oslavili a rozloučili se při té příležitosti též s naším milým hostitelem, který přijuchal zas z nějaké konference. Dobré to bylo i když na Woodchucka nedošlo...
sobota
Domů, do Prahy, do Podolí... no a dál to znáte...
_not to be continued_
Jo ještě mě napadá, že tu mám pár foteček...
http://disparity.rajce.idnes.cz/Pariz_2007/
Forma je opět neučesaná, obsah pochybný až přikrášlený a mě to co? Mě to nevadí.
Tři z tanku a Johana:
V hlavních rolích:
Já, zvaný různě, dle situace
Martin, zvaný Zabiják
Eliška, zvaná Eliška
Jeanne, zvaná Johana
Nejprve jsme důkladně naložili Johanu. Hotový div, kolik se toho do ní vešlo, šikuly... I když ne. Úplně nejdřív jsem ráno vstal, poklidně sbalil pár nezbytností - Bourbon, spacák, kytaru, troje ponožky, Bechera atakpodobně - podíval se na hodiny a začal panikařit. Do odjezdu vhodného rychlíku na Prahu zbývala necelá půlhodina. Něco zabere i cesta na nádraží. Po chvíli zmateného pobíhání po bytě jsem rychle dobalil, co mi padlo pod ruku a zmermomocnil otce, aby mne na nádraží odvezl. Tak se stalo, že jsem rychlík tak tak stihl a nasoukal se do něj ověšen asi šesti zavazadly. Spolucestující jen konsternovaně přihlíželi, jak ze sebe metodicky sundávám jednotlivé popruhy všemožných taštiček, futrálů a kandelábrů, abych si mohl aspoň polovzpřímeně sednout.Bechera jsem naštěstí umítil rafinovaně navrchu.
No a pak už jsem byl na Smíchově, kde mě vyzvedli Zabiják s Johanou. Navštívili jsme asi třicet bank, pojišťoven a podobné verbeže, díky čemuž jsme sehnali nějaké ty chechtáky na cestu a já stihl navrch ještě zaplatit nájem za byt, který jsem ještě neviděl, pojistit se pro případ, že bych ve Francii upadl z jahody a zakoupit vynikající dobíjecí, příšerně drahé baterky do foťáku, které se vzápětí projevily jako nekompatibilní nejen s foťákem, ale patrně i s místní realitou (chápu je).
Po šťastném shledání na Smíchově jsme tedy nacpali Johanu, co se do ní vešlo, navrch navršili pár kartónů plechovkových Plzní a vyrazili směr Západ.
Nevím jak přesně se to stalo, jaký pes mezi bohy nám místo na Plzeň, cez kterou vede cesta nejkratšejší a nejpohodlnější, nechal vyjeti z města směrem na Karlovy Vary, což jsme nejprve lehkomyslně ignorovali a později shledali nevratným - nu což, natáhnem to o pár kiláků...
Cesta přes Německo byla poznamenána únavou jediného řidiče, který celý den kdesi pobíhal a nebyl úplně v kondici pro celonoční jízdu. Někdy kolem jedné ráno jsme zvolili raději odpočinek než náhlý náraz do svodidel a ubytovali se na jakémsi kopečku kousek od dálnice. Poslali jsme tam pivo a šli spát do ovlhlých niv.
Za čtyři hodiny nás probudil urputný déšť. Slunko už by se bývalo klubalo nad obzor, kdyby kurňa nebylo zataženo jak v bordelu po ránu, tak jsme se rezignovaně naskládali do auta, zabalili a vyrazili na další cestu. Pršet okamžitě přestalo, pche...
V lehce zblblém stavu jsme úspěšně minuli nájezd na správnou dálnici a vesele zamířili na Kolín nad Rýnem. Celkové škody - cca 60km navíc a hodina cesty k dobru. Rovněž drobné škody na náladě. Další, asi hodinovou spací pauzu jsme dali za hustého deště na hustě vyhnusněné německé benzínce. No bodla. Konečně jsme se pak dostali i do Francie a začali urputně kličkujíce mezi nájezdy na péage odvíjet posledních blbých cca 450km do Paříže. Jakmile se počasí ujistilo, že jsme opravdu opustili Německo, změnilo se z padajících kostek vody na občasné přeháňky a do Paříže už jsme přivezli slunko - germánsko nás očividně nechtělo, což bylo mile vzájemné.
Přemýšlíte-li o návštěvě Paříže autem, jakož jsme učinili my, připravte si spoooustu času a pevné nervy na parkování. Navigace městem byla, přes nepodložené pomluvy v průvodcích, vcelku jednoduchá, ale nalézt místo kam svého oře posadit a nebýt okamžitě odtažen, případně opokutován až po střechu hraničí téměř s nemožností. Všude jsou cedule vyhrožující odtažením, sešrotováním vozu a useknutím pravé ruky za pouhou myšlenku na to, že byste v této ulici snad auto ponechali, případně mile zvoucí hodiny označující místa placená, která jsou sice rovněž všechna zabraná, ale zato jsou ve všední dny za neproblematických 2E za hodinu... ups, to jest jestli se nemýlím 50 E za den a to se přeci vyplatí - později jsme zjistili, že většina francouzů řeší tento problém nonšalantně - prostě zaparkují na místě placeném, které nezaplatí a doufají, že je nechytnou. Ostatně Pařížská policie se projevila jako znalá zákonů trhu a její cena za podobnou akci je 11E pokuty, což je o tolik levnější, že nikoho nepřekvapí nízké výnosy parkovišť.
Druhá poučka o parkování, kterou jsme zjistili až po zběsilém několikahodinovém projíždění Paříže na styl houbařský ("Mám! Támhle! - Sakra, zase Payant!! Támhle Další!...) jest fakt, že místa placená jsou většinou placená jen v dny pracovní a od pátečního večera do pondělního rána jsou zdarma. Z posledních sil jsme píchli Johanu (Ano, na Johanu jsme překřtili Felicii kombi, kterou jsme k cestě zmermomocnili. Když padl návrh vůz pojmenovat, usoudil jsem, že by jméno mělo korespondovat s cílem naší cesty a zároveň doplnit poměr pohlaví zúčastněných jedinců na 2:2 - nerovnováha vždy poněkud narušuje soužití. Samozřejmou kandidátkou splňující tato kritéria mi připadla Jeanne D'Arc a jelikož neměl nikdo jiný náladu to řešit, stala se Felicie Johankou alias Johanou.) k Seině, asi 10 minut od našeho nového působiště (Rue Maitre Albert, hnedle vedle Boulvard St Germain), kdež jsme v předchozím záchvatu zdravého rozumu dávno vyložili bagáž a Elišku stojíce drze přímo na křižovatce dvou uliček, došlapali jak sedláci vod Chlumce zpět a po dopití zásob vína upadli kontrolovaně do bezvědomí.
Den další.
Druhý den jsme se lehce zkonsolidovali a začali opatrně objevovat okolí. Na doporučení našeho ctěného a štědrého hostitele Adama jsme nejprve vyrazili na sever, do Latinské čvrti, pocourali po uličkách, nakoupili čůčo (milovníci vína kamenujte si klidně - jest prostě mou manýrou nazývat víno všeobecně čůčem a mám obavu, že stále ještě moc nerozliším kvalitu - nechlubím se tím, prostě to tak je), bagety a sýr, obhlédli Panthéon (žjóva je to FAKT velké) a šli sebou plácnout do Lucemburských zahrad, kde se většina výpravy věnovala válení se a chrápání a já se věnoval čůču a obhlížení francouzek. Kombinace vína a slunce vykonala své...
Večer jsme zašli na extra-pitu (hromada jehněte, hranolek a lepšíčehonevědět dalšího) do zajímavě vyzdobeného řeckého gyros-bistra, rovněž na doporučení, že tam mají relativně za málo peněz hodně muziky - inu, mají.
Den X-tý - neděle
První neděli v měsíci mají Pařížská muzea otevřeno zdarma (aspoň některá, ta nejznámější). S touto informací zamýšleli jsme hojně pracovati a obrousit nožky minimálně v Musée d'Orsay, eventuálně ještě v Centre Pompidou, či kousku Louvru (celý je tak cca na měsíc dosti uspěchaného pobíhání), nicméně člověk míní, Paříž mění... především bylo třeba poněkud přeparkovat Johanu, neboť lísteček s pokutou by se nám přes svou poměrnou láci nějak nelíbil, natožpak odtah. Po spoustě mudrování, vymýšlení a taktizování jsme ji nakonec uvrtali na předměstí Ivry, které sice vypadalo místy pochybně a na některých ulicích postávaly trošku podemolované vraky, leč nepožadovalo za své parkovací služby platbu přímou, jen si asi občas vybírá v naturáliích - inu bez risku není zábavy... Smutnější část parkovací akce spočívala v pěší anabázi po nábřeží Seiny při návratu. Ono to na mapě vypadá jakože kousek, leč realita je poměrně zdlouhavá, zaprášená a upocená.
Docourali jsme domů a padli na hubu. Jen kulturní žízeň nás vykopala (po patřičném času na regeneraci) ještě k dalším výkonům. Problém s Paříží (a obávám se i se zbytkem Francie) je v tom, že pracovní činnost většiny národa, pokud v ten den vůbec započala končí poměrně striktně kolem 6 hodiny večerní. Každopádně se to vztahuje na zavíračky kulturních institucí. Obchody a záchody mají jen o chlup delší nasazení, vinotéky zavírají přesně v momentu, kdy se vsákne poslední kapka lahodného moku z poslední láhve k dispozici a člověk zatouží po dalším chuťovém akordu. Inu přes den se prostě památekchtivý turista nemůže válet na tlamě, jakž jsme přesto zhusta činili, ale má se snažit oběhnout vše podstatné a především pustit chlup.
Cesta po nábřeží ku Musée d'Orsay nebyla nikterak zničující, což se však bohužel nedalo říct o frontě, která před oním kulturním centrem zevlovala. Znechuceně jsme se přesunuli kousek přes řeku (ano, památky jsou namačkané na sobě tak hustě, že není obtížné z jedné na druhou domočit - tedy ne, že bych tak činil, přestože všeobecná, vášnivá nechuť Francouzů k budování veřejných záchodků k podobnému chování přímo nabádá) do Louvru, kde k našemu překvapení fronta neřádila, tak jsme se mohli nerušeně ponořit do proudu staletí...
Osobně mě nejvíce nalákali Vlámští a Flanderští mistři typu VanEycka, Hanse Memlinga, či veleznámého Hieronyma Bosche, po jejichž shlédnutí jsem důkladně zabloudil, spustil omylem nějaký alarm, či co, tak mě chtěli asi vyvést, ale dělal jsem blbce tak úspěšně, ža mě nakonec málem ještě poplácali po hlavičce a dovedli k mamince...
Zkrátka sranda byla, než nás asi po hodině a půl začali masově vyhánět, že jako balej a že jdou všici taky někam chlastat - tož nechali jsme se, bylo jich víc.
Večer jsem se v klidu vyvalil na nábřeží pod Notre Dame, upíjel červené, čučel na koráby (a přiznám se také poněkud po ženských) - zkrátka nasával místní genius loci. Minimálně nasával. Později večer jedna extra-pita. Majitel už nás zvesela zdravil a dokonce dal k dobrému jakousi frázi v češtině - máme v podobných podnicích asi dobré jméno.
Den Ypsilontý - Pondělí.
Pondělí zmizelo kdesi v mlze nad Seinou. Je možné né, že jsem pobíhal po Pařížských ulicích - vždyť jsem měl nožky tařka ucourané. Je dost pravděpodobné, že jsem se povaloval na nábřeží Seiny. Je téměř jisté, že jsme aspoň na chvíli nahlédli do protiříční čtvrti Marais, která se od čtvrti latinské příliš neliší, je stejně malebná až pitoreskní, leč údajně je tam o něco levněji. No předpokládám, že některé významy slova levněji jsou pro mě zbytečně detailní rozlišení - stejně byla vetšina místních požitků vysoko nad mými pohříchu vysoce nízkými finančními možnostmi... Ostaně kdo by si také dával kafe za 4e, když může za stejnou sumu zakoupiti lahev červeného a lahodný plísňový sýr a ještě podpořit místní maloobchody.
Úterý
Musée d'Orsay konečně dobyto! Zhlédli jsme zde za poměrně směšnou sumu Rodinovy sochy, kompletní místní sbírku impresionistů (ach jak rád byc mohl prohlásit, že už konečně bezpečně rozeznám Maneta od Moneta, leč s trochou odstupu si nejsem tak jist), plus X dalších krasovisek, která ne všechna uvázla v paměti, nicméně vyvolala pocit vcelku příjemně stráveného času, teda na to, že to byla ňáká kultůra - esli mi rozumíte. Večer klasický. Nikdo mě neviděl, nic mi nedokážou.
středa
Po květnatých příspěvcích původních nastává pravý suchopár. Inu paměť už zdaleka tak neslouží - zeptejte se zas tak za 50 let, to vám povím i detaily. Středa byla zastíněna přízrakem Eifellovky. Ona tedy čučela již pár dní předtím, někde tam za Orsay, ba nestoudně na nás pomrkávala majákem, ovšem za cíl byla zvolena až nyní, kdy už jsme se jakožto otrkaní pařížané hned tak nějaké věže nelekli. Nu a hlavně vzdálenosti. Martin s Eliškou to vyřešili mazaně: nalodili se na Batobus, obeplouvající po Seině skoro celou Paříž a dojeli suše až na místo. To já jsem ovšem jiný kanón, takže jsem vyrazil na orientační šour městem a co nejrychleji zabloudil.
No nebudu vás děsit - dobře to dopadlo, voni tam mají takové jakoby mapičky.
Pod Eifellem jsem se vyloženě nudil. Zaplatit milión za dvouhodinové postávání ve frontě se spoustou smrdících lidí mě nelákalo, tak jsem se usadil ve stínu toho přerostlého Petřína a jal se vegetovat, což se mi dařilo až do chvíle, kdy jsem zjistli, že mí spoluturisté si nahoru táhnou i užitečný nástroj zvaný vývrtka, bez kterého není piknik pořádným piknikem. Když mne po chvíli oslovila jakási dobrá žena, doufal jsem v lidskou dobrotu, že mi třebas nějakou přinesla, ale ona chtěla, považte prachy. "Du ju spyk yngliš?" vybafla na mě a vida, že nejsem schopen včas utéct vnutila mi ušmudlaný žebrací lísteček obsahující nějaké nepochybně dojemné a zcela vylhané detaily. Věnoval jsem nebožačce pár pindíků, co mi zavazely v portmonce, neboť za 1,2 a 5 centovky stejně nikde nic nepořídím, leda bych tak mohl dostat přes hubu, což ji vyloženě šokovalo, neboť očekávala, že za svůj úžasný výkon bude placena v celých Eurech, pokud možno rovnou bankovkami... inu napadla mě později spousta vlídných rozumných slov, kterými bych jí vysvětlil, že je kráva a ať jde makat, chce-li prachy, ale v ten moment jsem ji primitivně zahnal zarputilým mlčením a nekontrolovatelnými skřeky.
Za asi dvě hodiny, co jsem tam strávil se mne přišly úplně stejné kreatury, se stejnou hláškou a stejnou ušmudlanou cedulkou optat ještě asi pětkrát - asi nějaká mafie. Vždy byly upřímně překvapeny, když jsem prohlásil, že jim nedám ani suchý z nosa (pravda o poznání méně barvitěji) a od jedné jsem se dozvěděl, že jsem velmi sobecký, což mne rozesmálo takovým způsobem, že utekla. Tolik mé zážitky z Eiffelovky...
čtvrtek
Týden se nachýlil ke konci a já náhle čučím, že už je téměř po koncertu... jako obvykle koukám jak vyvoraná myš. No ještě není tak zle - Sakrcour ještě zvládnem neasi... (tedy jakože Sacre Coeur) Jako správní světáci jsme se vydali metrem - mimochodem pařížské metro je velmi sympatické, přehledné, pětkrát rozsáhlejší, jezdí pětkrát častěji a přesto je jen 1,5 krat dražší než naše svkostné pražské - není to divné? Mě pořád cpali, jak to u nás máme hrozně levné, trochu jim asi unikají poměry... No ono francouzi zase ušetří na revizorech, což je věru drahý luxus (ale určitě se vyplatí, že - k čemu by nám jinak byli (soutěžní odpovědi můžete posílat na mejl autora)). Oni tam prostě nikoho bez lístku nepustí. Zvlášní, až nepochopitelné řešení což. Věřím, že to je nad českou představivost...
Ale abych neodbíhal. Matro je oukej, takže nás zanedlouho vysypalo u jakéhosi nádraží pod Montmartrem - vážení to vám byla najednou ale úplně jiná Paříž. Všude problémový přistěhovalec, bandy zevlů postávajících u přechodů a evidentně přemýšlejících jenom o tom, kde koho očórovat, většina krámků s kradenými mobily (opět asi pětkrát levnější, než u nás - že byzme tu měli takovou kvalitu, že se to nedá srovnat?) atakpodobně... Raději jsme zrychlili a k Sakrcouru skoro vyběhli. Bylo poměrně hnusně, ale zato vedro, takže výhled sice nestál za nic, nicméně výstup byl docela nepříjemný. Co už.
U vstupu do Sakrcouru kupodivu nežádají prachy, ale aby tam člověk držel hubu, což mi připadne nebývale rozumné. Atmosféra chrámu byla příjemně meditativní a zas tak mě nerozčilovaly ani všudypřítomné kasičky na příspěvky u všeho možného... A pak že největší kšeftaři jsou židi, katolík evidentně taktéž ojrem nepohrdne. Eště jednu věc vám povim, ale na holej pupik, že to nikomu neřeknete... Mají tam kolem toho Sakrcouru strašlivě nachcáno - inu záchodek asi stojí moc peněz.
Chvíli jsme pak bloumali po Montmartru a hledali proslulé umělce, ale nebyl tam ani jeden, ni z hmoty umělé, ni z porculánu, tak jsem si dali kafe v ukrutně drahé (pro mě, no) kavárničce a slezli dole na bulvár Clichy (tam vám je to jeden bordel na druhém) a na Place Pigall zase hupky dupky do metra...
Druhý cíl výpravy: vítězný oblouk a Champs Élysées. Oblouk byl vpravdě majestátní - přiznejme si: oni ti Francouzi snad ani neumí postavit něco malého, roztomilého, kruhák kolem něj vpravdě šílený - toto místo je prý noční můrou všech nemístních řidičů, kteří si v naprosto neznačené a zmatené skrumáži X smíchaných pruhů připadají asi poněkud nemístně. Champs Élysées byla jedna velká nákupní zóna. Nic pro nás. No ale co už. Odškrtnuto.
pátek
Původně jsem myslel, že bude dnem odjezdu - v plánu bylo ještě navštívit bouldro-lezeckou oblast Fontainebleau a trochu oprášit lezečky, měl jsem už občas takové absťáky, že jsem šplhal na zdi kolem nábřeží, nicméně nesouhlas 66% vypravy tento plán poněkud vetoval, takže zůstal den navíc na Paříž.
Rozhodl jsem se ho pojmout po svém a šel se rozloučit s nábřežím, tentokrát už dokonale vyzbrojen nejen lahví vína, ale též kytarou a kusem bagety, abych byl in. Sotva jsem se usadil, projížděla kolem policejní hlídka. "Bdělí strážci pořádku." pravil jsem si, blbec, a mile se na ně usmál. Vzápětí to zadupli, vyskákali čtyři chlapíci se samopaly a brokovnicemi a jestli prý jim nechci ukázat všechno co mám v batohu, žebradle, kapsách a možná i žaludku. No nedělal jsem hrdinu, že. Obligátní otázky po vlastnictví drog, zbraní a výbušnin jsem s dobrým svědomím popřel, nicméně stejně jsem se jim nelíbil. Hlavně se jim nelíbil můj zavírací nožík, kterým jsou patrně ve Francii páchány prakticky všechny teroristické činy, takže tam nejspíš není povolena ani rybička... No, když už jsem se psychicky připravoval na anální prohlídku, nechali mě ještě po lehkém vydušení být a odklusali lovit další padouchy.
Tfuj. Až jsem si musel otevřít víno. Francouzská dvojice sedící celou dobu vedle a se zájmem přihlížející zamumlala něco o silných nervech a radši změnila působiště. Pak už byl večírek příjemnější. Drnkal jsem si na kytaru, nechal se zvěčnit od procházejícího Brita, jakožto typický francouz pod NotreDame - docela dobrá fotka to byla - seznámil se s nějakými místními muzikanty a tak jsme muzicírovali až do večera, kdy jsem sbalil fidlátka a šel se poptat Martina s Eliškou, jak dopadli oni.
Jejich rozloučení s Paříží totiž zahrnovalo masivní průjezd Paříží na inline bruslích. Účast stovky až tisíce lidí, rychlost až 40km v hodině či kolik, no nic pro mě... kupodivu přežili, tak jsme to oslavili a rozloučili se při té příležitosti též s naším milým hostitelem, který přijuchal zas z nějaké konference. Dobré to bylo i když na Woodchucka nedošlo...
sobota
Domů, do Prahy, do Podolí... no a dál to znáte...
_not to be continued_
Jo ještě mě napadá, že tu mám pár foteček...
http://disparity.rajce.idnes.cz/Pariz_2007/
posted by disparity at 12:50 dop.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home