Jak jsem to pitomej...

Jakkoliv jsem si vědom, že tento příspěvek mé fanynky a obdivovatelky příliš nepotěší a pobaví snad jen osoby zvrhlé a zlomyslné, cítím potřebu posypat si veřejně hlavu popelem a rovněž posloužit jako varovný příklad všem podobně povahově postiženým. Stalo se zhruba toto...

Toto
Jen se tak plácám doma, žáno. Jsem nemocnej, kape mi z nosa, z očí a snad i z uší, mám vražednou teplotu 37,5°C a živím se převážně Strepsilskama. No a v tom někdo zvoní. Teda jako na domovní zvonek, že jo, na kostele by mi to bylo fuk. No a tak se vyhrabu z betle, nazuju bačkůrky a jdu a jdu a jdu, vodevřu dvéře a tam stojí strášlivý bubák. Kua to ne, to je jiná pohádka... a tam stojí dva příjemní, veselí pánové v oblečkách a že prej mi jdou zlevnit plyn a elektřinu. Tak já teda, že je to fajn a než bych řekl: "Jdi pryč ty hnusný strášlivý bubáku", což by je možná i vyvedlo z míry, pozvu je dovnitř.

Pozorně poslouchám, když mi vysvětlují, že krom regulovaných složek platby za energie je tam i nějaká částka volnější a že oni mají tuhlenctu částku nižší a že když jim podepíšu tady tu rámcovou smlouvičku a plnou moc na jednání s plynaři a s PRE, tak že se mi to strašně vyplatí. Náklady jsou miniaturní - bratru tisícovečka za administrativu a vyjednání, žáno - a úspory v řádu tisíců ročně - no není to žůžo? No a já pokejvu, že jo, že to jako je žůžo, pročtu si, co tam kde maj vyplněný a napsaný a podepíšu jim to. V hlavě nachcáno. Pánové se rozzáří ještě víc než předtím, což je s podivem, neb už před tím vypadali, že jim z provizí zbyde i na koks. Upozorní mě, že mi ještě příští den zavolají lidi z administrativy, aby ověřili údaje a odkráčejí. A já si uschovám papíry a pustím to z hlavy. Pohoda, ušetříno, zbyde na pívo.

Večer přijde Lenka z práce, usadíme se a popovídáme, jakej byl den. No to se ví, že se hned pochlubím, jakej jsem koumák a jak nám to umím zařídit. Ale co to? Ona nějak není nadšena!
"Hm, ale nepodepsals jim nic, viď?"
"No podepsal."
"A co přesně tam stálo?"
"No úplně přesně nevim.."
"Ty mě děsíš..."
A mě se tak začnou kolečka skládat, projdu si celé to interview znova a postupně mi dochází, že je to opravdu trochu divné, že. Začínám přemýšlet, k čemu jsem se to vlastně upsal, kontroluju prsty, nebylo-li to krví a začínám si připadat jako úplnej idiot. Půlku noci se pak převaluju a v hlavě mi šrotujou katastrofický scénáře.

Ráno se, navzdory pokračující úporné rýmičce, vykopu z betle a pádím na zjištěnou adresu instituce, kdesi naproti Masarykově nádraží. Cestou špekuluju, co budu dělat, pokud na dotyčné adrese najdu jen orezlou schránku, případně cedulku u vchodu. Rozumného mě nenapadá nic. Ale něco jako kanceláře tam kupodivu jsou - nepadl jsem do spárů nezastižitelné firmy. Zaplouvám do hlubin pasáže pátraje po mysteriózním 'schodišti B', které mi má onu jámu lvovou zpřístupnit. Prosmýknu se kolem vrátnice, vyhnu párku (snad) cvičených leopardů a nakonec se ocitám v nevelké kanceláři ve třetím patře, kde se k mé nekonečné úlevě k firmě hlásí dvě otrle vyhlížející dámy úřednice. Žádost o odstoupení od smlouvy je nezaskočí a spolupracují celkem ochotně. Když odběhnou kopírovat dokumenty, nakloní se ke mně chlapík od vedlejší kukaně a poblahopřeje mi k včasnému zákroku - on sám, že to včas nestihl a pořádprý musí řešit rozličné komplikace. Mizím pryč, jakmile obdržím svou kopii. Jako by mi za patama plápolalo muniční skladiště.

Můj příběh snad skočil dobře. Slečna administrátorka, která se opravdu telefonicky ozvala ten samý den, byla mým úprkem sice zaskočena, ale nehrotila to a má dokumentace prý tedy půjde, namísto na zpracování, ke skartaci. Ale ať si to promyslím a kdyžtak se ještě ozvu (no asi né, žáno).

Jinak fakt nechápu, normálně o věcech celkem přemýšlím a kdyby mi někdo takovouhle blbost vykládal o sobě, byl bych chytrej jak rádio.

Každopádně osobně se zapisuji nožem za uši - nikoho z ulice pokud možno ani neposlouchat, a každopádně a stoprocentně NIKOMU NIC NEPODEPISOVAT!!!
(Jsem zvědavej jak s tímhle budu řešit doporučeně zaslanou poštu.)