Disparity: Smile, Relax, Attack!: Zas jedno poprvé... Aneb: "Dober, padám, na zdraví!"

Jako by se mi náhle otevřely nové obzory. Ani jsem netušil, že se lidské tělo může hýbat také takhle. Bylo to úžasné. Ještě teď jsem celý rozbolavělý. Moje další poprvé...

No dobře. Už zas plácám hovadiny. A že to sem dávám až s týdenním zpožděním, není ani tak způsobeno tím, že bych do teď nebyl schopen slova, ale starou dobrou leností a potížemi s přenosem fotografického materiálu. Nicméně o co vlastně jde, že...

Jak si patrně mnozí z vás všimli (nikdy nepodceňovat vnímavost čtenáře!!), věnuji se, byť amatérsky, nesoustavně a (poněkud protimluvně) bez aspirací na vyšší úrovně, šplhání na rozličné šutry, vertikální umělotiny atakpodobně. Již dlouho jsem plánoval učinit další krok ve své lezecké kariéře, odpoutat se od pouze umělých stěn, jako dítko odvrhnuvši chodítko, by se běhat naučilo, odložit pohodlí a bezpečí omatracovaných překližkových amfiteátrů a objevit kouzlo přírodních scenérií. Zkrátka a dobře vyrazit jednou také lézt na skálu a ne na Potěmkinovy stěny, kdesi na Andělu pod hospodou.

Moje aktivita ve této oblasti se vyvíjela poměrně klasicky: nějakou dobu jsem o tom plkal a nad pátým pivem podrobně plánoval nezbytné detaily, aby potom skutek utek. Tedy první fáze zcela běžná a většinou zakončující celou sekvenci - ne však v tomto případě. Druhá fáze překvapila i mě. Zakoupil jsem totiž za ne zcela mrzký groš (kolik by za to bylo piv!) aspoň základní potřebné vybavení a uložil je na vyhrazené místo ve skříni, kde na něj pár měsíců úspěšně sedal prach. No a v falší fázi jsem se už teprv nestačil divit, když mé předchozí velkohubé hlody vyvolaly reakci jednoho z reálně fungujících skálolezců a já byl přizván k takové lezecké mateřské školce, naštěstí jen v rámci úzké spřátelené skupinky.

Jakožto časem oplývající nezaměstnaný (ano, stále můžete své hypervýhodné pracovní nabídky směřovat na mě) jsem se neměl moc na co vymlouvat. A jestli chcete něco vědět, ani se mi vymlouvat nechtělo. Skála mě lákala. Můj idealizovaný obraz (vypovídající o mé lezecké ignoranci), kterak se mužně opocen na čele se zafuněním vyhoupnu na vršek nějaké té jehly, či jak se tomu vysokému kamennému nesmyslu nadává, usednu tam a pohlížeje zasněně do oudolí, odpálím vrcholový jointík, se vlnil v mé přebujelé obrazotvornosti. Tam někde u Malé skály čekala Výzva (neboli Čelenč) a čekala jen na mě.

A tak jsem jednoho poněkud hektického pátku narychlo sbalil cajky (polovinu jsem toho pochopitelně zapomněl doma), spacák, čtyři májky, pár hadříků a flašku hruškovice a vyrazil na hlavní nádraží, kde už přešlapovala kamarádka Hanka hodlající podstoupit tuto zkoušku ohněm rovněž (a která mě do toho také navezla, tedy přizvala). No nebudu to protahovat - na Malou Skálu jsme se dostali bez potíží, přespali v hotelu (rozhodně jsme nepokalili v hospodě a neschrupli sur la belle étoile, to by totiž bylo strašně nepraktické a možná i zakázané!) a půl devátá mne nevyspalého (po asi pěti hodinách mrákotného spánku a lehce roztahaném ránu) leč čilého zastihla již pod skalou zvanou Vlajková, kde naše štrapáce započala.

Na jednoduché dvoječce jsme obsáhli principy a pravidla lezení s jištěním, jištění samotné a následné slaňování z vrcholu, které pro mě osobně bylo lecky horší, než balancování a povlávání ve stěně 20 metrů nad zemí - ono jedna věc je někam si vydupat víceméně po svých, byť zavěšen na drátku, a druhá věc je přehoupnout se přes okraj, v ruce jen zdvojený špagát a za zády propast...

Potom jsme se přesunuli jen o kousek vedle na jinou stranu téže skály a začalo furóre. Přestože Martin (který nám nezištně předával aspoň nezbytné minimum lezeckých dovedností) tvrdil, že je to pětka, jen možná s obtížnějším nástupem, skončilo několik našich prvních pokusů hned na druhém kroku. Visí-li při tom člověk na lanku, jištěn někým dostatečně střízlivým, jen se trošku zhoupne, ale jako prvolezec - bez jištění, bych to lézt nechtěl. Vyvinuli jsme celou řadu teorií, jak by se to jako vylézt dalo, ovšem převážně bez praktické aplikace. Skála vypadala lehce výsměšně. Nebo, že by si se mnou pohrávalo mé nedospalé vědomí? Každopádně jsem se mírně nasupil, vyžádal si ještě jeden pokus a po zběsilém náporu obtížnou část přelezl. Pak jsem se chvíli bimbal ve skále, odpočíval, panikařil, potil se a horečně vymýšlel, jak se vydrápat na stále ještě nade mnou čnící zbytek cesty. Vypadalo to všelijak, ale když jsem se na radu zkušenějších oprostil od bouldrového zlozvyku snažit se všechno utáhnout rukama, nakonec to šlo. A tak jsem se konečně ze zafuněním vyhoupl na vršek skály, otřel mužně opocené čelo a notnou chvíli se klepal jak drahej pes. Adrenalin a únava. Ale bylo to bezva. Ten pocit je skoro tak dobrý, jako dobře vychlazená dvanáctka. A možná i lepšejší.

Posílen na sebevědomí, nastoupil jsem na další cíl - nenáročnou prý trojku, vzdálenou jen pár minut ostrého pochodu. Nenáročná trojka mi dala, vážení, docela pohulit. Fyzicky proto, že měla na výšku nějakých třicet metrů a já se hrnul vhůru jako hyperaktivní myšohryz, na což mé zakrnělé svalíky neměly morál. Psychicky pak z důvodů obdobných. Víte, ono se třicet metrů nezdá tak hrozné, takhle napsáno černě na bílém, nicméně když se pak ve čtyřech placatíte na miniatuní plošince úplně nahoře a ani nevidíte dole svůj batoh jak je ta věc strmá (a nějak víc se nahýbat už je opravdu pro otrlé povahy), ozkoušíte si opravdu důkladně, jestli náhodou nějakou tou závratí netrpíte.

Po kratším přesunu na skálu zvanou Bába (fakt nevim proč. jestli se na ni sápou místní gerontky, zvolil bych spíš název Batgrandma, nebo aspoň Superbabka), jsme se procvičili na další pětičce. Tentokrát s laškovnou traverzovou pasáží, ve které prakticky chyběly chyty, takže byl člověk nucen balancovat na miniatuních lištičkách oklouzaných četnými lezeckými podrážkami a přidržovat se úžasných chytů typu malá dírka ve skále, či sotva viditelný hrbolek, za který se lze zachytit dvěma prsty. Nahoru jsem se, po notné době klení, funění a místy i nefalšovaného zoufalství, nakonec vydrápal, ovšem nožky mne bolely jak po čtyřicetikilometrovém pochodu. Chvíli. Pocit vítězství je docela dobré anestetikum. Image největšího tvrďáka v okolí mi sice vzápětí mírně nabourala Hanka, která stejnou cestu vylezla rovněž a v místech, ve kterých jsem já uvažoval, jestli si dokážu na laně uvázat šibeniční smyčku, se pobaveně smála (nahoře sice tvrdila, že to bylo pohihňávání ze zoufalství, ale já jí to nevěřím a už jí to nikdo neodpáře), ale i tak to zahřálo u srdéčka.

Abyste věděli, jak mi už z toho exhibicionismu tady hrabe, podělím se s vámi ještě o další svůj pokus. Na té samé skále, kde jsem před chviličkou s vypětím všech sil překonal nepříliš náročnou pětku, nacházela se i trasa údajně klasifikovaná jako sedmička, eventuálně šestka (podle trasy zvolené na úplném konci výstupu). Abych se tu potom mohl naparovat, rozhodl jsem se v přechodném pomatení smyslů, vyšplhat ji také. Martin se na ni vysápal přímo před mýma očima a tak jsem viděl, že to není nic až tak nemožného (cha cha cha cha). Tentokrát bylo toho nadávání ještě o poznání víc. Lezl jsem a odpočíval. Zase lezl. Prskal, pyskoval, plašil, pokoušel se vpít se do skály. Plazil se jak skalní zmije, nebo spíše slepýš. A pak jsem byl téměř na vrcholu. Nade mnou se tyčilo zcela hladké a mírně převislé zakončení sedmičkové trasy, hned vedle lehce popraskaný dolez šestky. Zkusil jsem aspoň tu šestku a po dlouhém dumání nad možnostmi jak těch pár posledních kroků přelevitovat jsem zvolil riskantní variantu s rychlým přehmátnutím na vyšší chyt. Pád zachytil můj jistič včas, takže jsem sklouznul jen o kousek. Vřelo ve mě zklamání a vztek na vlastní zbrklost a nesoustředěnost. Chyběl jen kousíček, lepší chyt, lepší koordinace. Tenhle skalp k své dnešní sbírce nepřidám. No co už. Nechat se spustit, jak červ na háčku se mi nechtělo, tak jsem se takzvaně zabejčil a napodruhé se stejnou kombinací uspěl. Slanil jsem už jako zkušený mazák (poněkud namazaný svazák). Obtížnostně jsem si ošahal své momentální limity. Evidentně je na čem pracovat.

Den mezitím už důkladně pokročil, na nebi se škaredě zatáhlo a každou chvíli nám mohla spadnou kostka vody na hlavu. Chtěli jsme zkusit ještě poslední trasu a sbalit si fidlátka. A tak nám Martin nabídl relaxační dvojku na závěr, takový komín podivný to byl. Jeden kámen se tam prý tak nějak viklá, ale lézt se přes něj nemusí, takže je to v pohodě, byli jsme ujištěni. No nebylo to v pohodě. Padla na mě únava, ani ne tak fyzická, jako duševní. Měl jsem toho plný kecky, abych tak řekl. Poslední část výstupu se zde člověk zajišťoval tak, že se opíral zády o protilehlou stěnu. Vůbec se mi do toho nechtělo, vůbec jsem se nechtěl dívat dolů... Ale pod skalou čekal další člen výpravy a já nemohl moc zdržovat. Show must go on. Ten poslední metr a půl mi ubral víc síly, než předchozí tři výstupy. Ale přežil jsem a vyhrabal se na plošinku nahoře. Všude kolem jen volný prostor, kdesi dole špičky smrků. A místy celkem prudké poryvy větru. Místní slaňování navrch patřilo k lahůdkovým, neboť mělo neskutečně pitomě umístěný jistící kruh. Martin nám tam všem pomáhal a nezajištěný poskakoval na samém okraji propasti, z čehož se mi dělalo zle jen od pohledu. "Jsou ti horolezci vážně cvoci." říkal jsem si a přemýšlel jak se stalo, že já, tak racionální a rozumný chlap se povaluji na hladké skále pětadvacet metrů nad zemí, když ještě včera jsem civilizovaně dřepěl u notebooku, cpal se buráky a řešil maximálně, kdy si dojdu na záchod... nic mě nenapadlo.

Byl jsem rád, když jsme se všichni dostali živi a zdrávi dolů. Sundávat si po půldenním horolezení těsné lezečky je slast srovnatelná snad jen s pocitem, který zažívá žíznivý, když slyší zašumět pípu. Ani ne hodinu nato už jsme s Hankou dřepěli ve vlaku a směřovali na Nymburk, kde nás čekaly další zážitky. Mě konkrétně velice vydařený třídní sraz, kam jsem dorazil pozdě, otrhán, ošlehán větrem, no zkrátka jako pěkná socka...

No a jestli mě něco většího dřív nesežere, polezu někdy zas...

Přidávám pár snímků ze značně nekvalitního fotografického materiálu vytvořeného pomocí telefonu - ono při tom lezení na to nějak moc není kdy a nejlepší záběry by vyžadovaly použití zpravodajského vrtulníku, kterým jsme nedisponovali.