Jak jsem bojoval se zemskou tíží

Těm netrpělivým to prozradím rovnou, ať se nemusí pročítat tou hromadou bohapustého blábolu - nevyhrál jsem, fyzikální zákony stále platí.

Dostal jsem onehdá takový pitomý nápad, že v rámci sportovní přípravy obnovím své sporadické lezecké aktivity, pokořím pár umělých stěn a v neposlední řadě vyrýsuji pár svalů na své erotické postavičce.
Jelikož můj oblíbený BoulderBar, kde mohl člověk po urputném výkonu zvolna vyklusávat u dobrého, nepříliš drahého piva, mi ti syčáci zavřeli, bylo mi vyhledati na internetu další podobná doupata neřesti a učiniti v některém zevrubný terénní průzkum. Má volby padla na sportcentrum Palmovka http://www.scpalmovka.cz/ , neboť tam mají studentskou slevu a nedaleko leží jakožto bezpečný základní tábor vysočanská nádražka.
Již při jeho hledání nastaly drobné potíže, když jsem hned při výlezu z metra neomylně zamířil přesně na druhou strany světa, než ve které se zmíněné centrum nacházelo a okamžitě se ztratil v hlubinách pražské pampy. Nevesele, truchlivě jsem tam bloudil asi půl hodiny, než mne neochvějné držení jedoho směru, nejspolehlivější to způsob vybřednutí z bludiska, štastně zavedlo zpět ke stanici podzemního vláčku.
Slunko sálavě žhnulo až pálilo, vzduch se tetelil, asfalt tekl a po ulicích kolabovali důchodci. Že jsem v takové situaci nezapadl do nejbližší putyky na pivo, lze přičíst jen neobyčejné cílevědomosti a pevné vůli, nebo nebetyčnému kreténismu.
Na pokraji smrti žízní a v počátcích tropického šílenství jsem nakonec hledanou budovu nalezl a po zřetelných orientačních šipkách se dostal přímo do garáží. Tam jsem pobytem ce stínu a čicháním benzínových výparů přišel poněkud k sobě, zkusil to znova a tentokrát neminul nenápadný vchod, který jsem si před tím, dosud oslněn, spletl s dvířky pro kočku.

Ještě poněkud zmaten vysolil jsem u recepce, podezřele připomínající bar, kilo za důstojnou protihodnotu mrňavého zámečku a nechal se odeslat do podzemí k údajným sprchám a šatně. Jako kdyby mi to něco připomínalo... Nicméně sprchy a šatny jsem tam vskutku nalezl a ani o zlaté zuby se mě nikdo připravit nepokoušel a tak jsem se mohl nasoukat do svého spotovního oblečku a vrhnout (tentokrát po schodech vzhůru) se do sportovního klání s potměšilým boulderem.
Místní sportovní kolbiště, obsahující svébytnou koláž stěny, boulderu, několika schodišť a spousty posilovacích i jiných mučících nástrojů, mě na počátku až zarazilo svou rozsáhlostí. Přinejmenším do té doby, než jsem málem prošel jedním z mnoha zrcadel, která místnosti opticky zvětšovala nejmíň čtyřikrát. Po odečtení prostorových kouzel se samotný boulder ukázal být nevelkým až komorním, na můj zmlsaný vkus též poněkud nízkým - nejsemť příznivcem žížalení se pod převisem půl metru nad zemí, ani chození po stropě, které by mi dovolilo absolvovat aspoň nějakou cestu ve vertikální poloze.
Během prvních pár minut jsem navrch zjistil, že bych potřeboval, aby byl celý orientován horizontálně - tak bych se na něm udržel třeba i pět minut. Mé zesláblé, rachitické ručky znaveně šátraly po chytech, leč neposkytovaly nijakou oporu pro vzestup vzhůru. Tropické vnitřní klima mé přilnavosti rovněž nepřispěla a tak jsem se povětšinou válel jako lemro na žíněnkách, lapal po dechu, kroutil rukama v křeči a vůbec chytal lelky. Ostatní sportovci, včetně nechutných svalovců nedbale se přitahujících jednou rukou k hrazdě, mě nejspíše měli za tělesně postiženého a chovali se tedy ke mně schovívavě, nicméně hvězdou večera jsem se asi nestal.
Když mi asi po hodině začala slézat kůže s prstů, usoudil jsem, že na drobný terenní průzkum už toho bylo dost a zanechávaje na bojišti čest, slávu a pár litrů potu, odplazil jsem se zpět do šaten.

K pozitivním stránkám věci bych uvedl, že mě celá tato sranda přišla cca na sto korun a to včetně zpáteční jízdenky do Prahy a dvou piv ve Vysočanské nádražce, takže pokud se budu nadále této úsporné zábavě věnovat, ušetřím proti běžné spotřebě tolik, že si mohu za pár let najmout osobního trenéra.