Dobytí Hrádu

To se zase jednou někdo strašně ožral (asi Pech) a proraziv pohledem clonu kouře a zatemnění vyhlásil: "O weekendu bude pěkně. Pojďme, chaso, místo věčného chlastání zas jednou vyrazit do přírody na výlet!" Celý stůl se toho hnedle chytil, oči zahořely vzrušením a cestovatelskou vášní a než by Ráďa vypil osm piv, vymysleli jsme plán ze kterého vedlesedící parta horolezců-sebevrahů zbělala hrůzou a začala nás na záchodky obcházet uctivým širokým obloukem: pokoříme postrach středočeských horských vůdců- tajuplný vrch tyčící se nad nájezdem na dálnici a zvláště pak jeho z dálky viditelnou dominantu Tajemný Hrád. A nejen to! Pouhá banální manifestace síly, odhodlání a vytrvalosti nemohla by naši vybranou společnost uspokojit. Rozhodli jsme se též rozehnati pochmurnou atmosféru toho zakletého místa bujarým večírkem, aby nižádní duchové neobtěžovali už další poutníky svým hejkáním a rachocáním..

A tak se stalo, že jsme se v určený den a určenou hodinu vskutku sešli v hojném počtu pěti statečných, avšak místo zbraní, cepínů a jiné užitné výstroje nesli jsme piknikový košíček, plný rozličných lahůdek, lahve lahodného pivního moku a dalších životabudičů a někteří nebojsové se dokonce těšili, jak si na strašidelném vrchu po úmorném výstupu zapálíme ohníček a opečeme buřty. Smělost nám tedy opravdu nechyběla.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Žhavé paprsky prvního jarního slunce jako by nás, nezvyklé, přímo vysávali. I nebylo možnosti volby než občas zastavit své kroky a obnovit síly osvěžujícím nápojem. Činnost tato oznamovala se většinou hromovým řevem: "Pauzáááá!!!" a do dáli slyšitelným cinkáním lahví.

Šli jsme polem nepolem, věnujíce se cestou jen tak mimochodem agroturistice, lesem nelesem, močálem nemočálem. Proplétali se chrastím, nožkami motali, potoky jak laně přeskákali - inu proháněli se jak už to tak ctihodní turisté a nezvedení haranti dělávají. A náhle se nad námi uprostřed šírých lánů tyčil kopec. Co kopec, pro nás už přímo hora! Zaváhali jsme však jen okamžik a než se pivo s pivem sešlo, stáli jsme na loučce skýající výhled na naší úrodnou středočeskou krajinu. "Toť naší cesty cíl!" pravil jsem a sám první upadl do vyhřáté trávy. Započal hodokvas.

Dále jsou mé vzpomínky poněkud zmatené. Vzpomínám si na černého jezdce na burácejícím oři, jak se hnal kdesi pod námi - co já vím, třeba jich bylo i víc. Vzpomínám si na záhadné zhroucené stavby uprostřed pustých lesů. Na bloudění v houštinách a blatech. Vzpomínám na krvavé slunce zapadající do řeky, jako kdyby to mělo být naposled. A na plameny ohně a postavy kolem něj.
Ráno jsem se probudil s příliš těžkýma nohama a příliš lehkou hlavou. Nějaká zlovolná kletba nás nejspíše ovládla a odvracela od cíle naší cesty. Snad nějaká místní Kirké způsobila, že chovali jsme se jako stádečko vepřů. Tedy někteří...

Ale pohlédněte na horu, kde se kdysi pyšně tyčil tajemný hrád... jen vítr se prohání v polorozpadlých zdech. Čímž prohlašuji účel výpravy za splněný.

Jakákoli podobnost z reálnými událostmi a osobami je čistě náhodná. Pokud si někdo myslí, že se to odehrálo jinak, nechť se k tomu vyjádří v komentáři, který bude následně smazán.

Zbytek fotografické dokumentace naleznete na adrese: http://www.flickr.com/photos/disparity_x/
resp: http://www.flickr.com/photos/disparity_x/sets/72057594105384931/