Děti útočí!

Ti, kdož mě trochu znají, byli zřejmě dosti zaraženi mou dlouhou absencí v okolních kulturních a restauračních zařízeních. Vyskytly se spekulace o mé emigraci, těžké chorobě, či akutním nedostatku oběživa (což by mě ovšem nezastavilo). Skutečnost však, jak už to bývá, je ještě fantasknější a neuvěřitelnější, než i ty nejblouznivější výplody chorých mozků kreslených Disneyho zvířátek. To co mě zdrželo od společenských radostí a povinností, nebyla nějaká přízemní slabost mého těla, či charakteru, který sám o sobě jest pevnější žuly, nýbrž ohavná konspirace a spiknutí toho nejzákeřnějšího segmentu moderních reakčních hnutí. Byly to Děti.

Jestli už utichly dotčené a nevěřícné reakce ctihodného publika, dovoluji si zveřejnit důkazní materiál z bezpečnostní kamery:

Ano bylo to tak. Sotva jsem ve čtvrtek k večeru dorazil z práce, strhaný jak slepecký pes, vniklo do mého bytu komando Dětí a odvleklo mě kamsi do svých doupat k výslechu. Byly dobře vyzbrojeny a vypadaly, že to nedělají poprvé, tak jsem si raději nehrál na hrdinu, ačkoli jsem přesvědčen, že se svým výcvikem bych nějaké menší možná přepral. Svázaly mne, zavázaly mi oči a pak mě naložily nejspíš do dodávky. Hodily mě tam jako pytel brambor a ještě mi celou cestu seděly na hlavě a blbě se hihňaly. Nevím, které znich řídilo, doufám nicméně, že za pár let nedostane řidičák, to bych se začal na silnicích bát ještě víc, než dosud. Po půlhodině, nebo možná půlnekonečnu jízdy jsme konečně zastavili. "Konečná, vystupovat!" zavelely s tak zlomyslným podtónem, že mě až zamrazilo. Neuvažoval jsem dosud o své vlastní smrtelnosti, ale teď se to téma tak nějak vynořilo samo. Maně jsem zavzpomínal na černé kroniky z posledních dvou týdnů jestli jsem nezahlédl zprávy o nálezech zmasakrovaných mrtvol. Na delší úvahy nicméně nebyl čas. Během pěti minut jsem už seděl přivázaný k židli a bez bot za pevným dubovým stolem a do očí mi svítila lampička. "Moc se dívají na televizi, spratci." pomyslel jsem si. Pak se začaly ptát. Malý usmrkaný chlapeček hrál "toho hodného" a zamračená holčička s dlouhými umaštenými vlásky "tu zlou". Docela jí to šlo. Pro začátek mi vrazila pár facek a plivla mi do oka.

"Kde jsi byl včera večer?"

"Dokaž to!"

"Kdo tam byl s tebou?"

"Kde je dynamit?"

Otázky se jen sypaly a všechny se vyznačovaly naprostou absurditou. Neměl jsem ani sílu na takové blbosti odpovídat, což si přebraly jako zatvrzelost a přešly tedy k tomu na co se těšily nejvíc - k mučení. Nebudu se rozepisovat o tom, jaká zvěrstva se mnou prováděly, snad se jen zmíním o tom, že začaly oblíbeným arabským šimráním na chodidlech. Nezní to nijak drsně, ale po dostatečně dlouhé době mnoho obětí zešílí...

Výslech trval pět dnů a i ta malá umaštěná bestie už byla ke konci poněkud unavená. Jak jsem se cítil já snad nemusím rozebírat. Dostaly ze mě všechno. Nejsem žádný geroj a když mě někdo pár dní mučí, mám prostě zbabělou tendenci mu vyhovět. Prozradil jsem všechny kontakty, kódy, tajné skrýše a cokoli dalšího, co jsem jen vymyslel, ale nijak mi to nepomohlo. Prásknul jsem tebe, tvoji rodinu a tebe taky, jen si nemysli. Takže se nedivte, jestli si pro vás taky přijdou... Ve chvílích při vědomí jsem uvažoval, co mají vlastně přesně za lubem. Myslel jsem původně, že mě drží jako rukojmí, ale nevypadalo to, že vznáší nějaké požadavky. Prostě se jen tak zvrhle bavily.

Když mě po těch pěti dnech osvobodila zásahovka, byl jsem už na pokraji sil. Dostaly ty hajzly snad všechny a krev tekla celými potůčky. Ale kdoví, kolik jich tam vlastně bylo a jestli to byla izolovaná skupinka. Od té doby mám špatné pocity kdykoli jdu kolem mateřské školky. Jako bych cítil číhavé pohledy desítek malých, potměšilých oček...

(Tak jo, když se doma déle nudím, trochu mi hrabe. Jdu raději na pivo.)