Traktát o nadřazenosti smrti

Navzdory všeobecně rozšířenému názoru nelze brát smrt jako pouhý nedostatek života. Tento vitalistický, život glorifikující (a nehorázně přehánějící) axiom nám tvrdí, že smrt je nulou na ose, na které se po celé délce odehrává život. Že tvoří truchlivou tečku za bohatě rozvitým souvětím života - konec sdělení, zčernalou obrazovku... smrt však nemůže býti nulou. Už jen proto ne, že pro nikoho nemá stejnou, natožpak stejně nulovou hodnotu. Vždyť každá smrt je jiná! Tu bolestná, tu vykupující, tu banální, tu tragická, tu hořká, tu útěšná...

Tím méně potom jest tečkou za větou, neboť sama v sobě obsahuje, troufám si říct, mnohem závažnější sdělení, než jakékoli předchozí štěbetání. Ne konec cesty jest cílem, dalo by se všeobecně namítnout, to cesta je cílem! Avšak takto každodenně dosahovaný cíl zanechává za sebou jen prázdno a pocit marnosti, který se kdekdo pokouší přebít fyzickými, či spirituálními výstřelky, jen aby tu životní mdlost a bezbarvost přebil nějaký silný zážitek. Ne,ne. Cesta může být cílem jen na vědomé úrovni, která je, připusťme si, přeci jen světská a určená k řešení problémů světských a ne duchovních, či dokonce metafyzických. Inu chci-li se nažrat, jistě rád zkonzultuji s touto ochotnou, vtíravou až rádkyní a dostanu cíl jasný, dosažitelný a uspokojující, nutně však dočasný a krátkodobý. Co však ptám-li se po smyslu? Hledám-li řešení řekněme stabilnější - ne snad absolutní, ale použitelné všeobecněji? Co když hledám orientaci? Tam řídím se "citem", "přesvědčením", "intuicí"- vesměs měřítky podvědomými až nevědomými.

Je dobře známo, že nevědomá duševní činnost je zkrátka výkonnější - je schopna bleskově počítat, analyzovat, filtrovat i odhadovat svět na úrovni o níž si ostatní nástroje (ne)mohou nechat zdát. Na řešení extrémně složitých úloh vyžadujících okamžitou reakci zkrátka instinktivně využíváme stránku nevědomou, na zjednodušené plánování uskutečňované ve chvílích klidu je pak pro svou přehlednost a jednoduchost užitečnější vědomé myšlení neohrabaně pracující se snadno představitelnými modely a abstrakcemi.

Tvrdím pak, že vnímáme všichni podvědomě smrt jako něco fascinujícího, jako úběžník života, jako něco čemu nelze a netřeba unikat (ostatně i dítě v prvním nahlédnutí vlastní konečnosti nezaplaví panika, spíše jistý údiv), ale čemu je třeba celým svým životem dodat osobní rozměr. Je tudíž smrt jakýmsi vyvrcholením, pointou vtipu, bez které byl by život jen nekonečně rozvleklým tlacháním. Zemříti předčasně či nevhodně nejeví se pak ani tak tragédií, jako spíše jistým neumětelstvím a nevkusem. Faux pas.

Ne tedy nulou či omylem jest smrt. Nulou je maximálně stav zrození, ve kterém jsou zatím všechny naše vlastnosti, schopnosti a činy (stejně tak naše smrt) jen potenciální, očekávající své naplnění. Vzniklá rovnice života nám pak vychází: zrození + život = smrt

Opět je smrt výsledkem, ke kterému směřují všechny naše počty...

Navzdory veškeré této argumentaci neberu život jako něco malého, či bezvýznamného - naopak! Beru ho jako sílu mohutnou a tvůrčí, všechny barvy obsahující. Než oč mohutnější je pak smrt jejímž je život pouhým prvkem, smrt jejíž barvou rozhodně není jen černá.

Můžeme klidně zkoušet smrt odmítat, zneuctívat, kálet na smrt, ale je to jako kdybysme zkoušeli sráti na nebe - stejně nám to maximálně spadne zpět na hlavu. Býti pak slepým k těmto faktům a chlubit se tím ještě je jako potěšení starce, že nepozná již, jestli mu nachcali do piva a může tedy klidně a nerušeně popíjeti.

Nenabádám vás ovšem abyste věřili jen jedinému slovu z fakt zde řečených - tu je říše symbolů a přirovnání a tudíž říše klamu a kejklů - jen se obraťte do svého nitra, kde se můžete dobrat podobných pravd a ty budou tak vaše, jak žádné cizí být nemohou; jako žádná cizí smrt být nemůže...