Jak jsem nejel do Andorry
Během předloňské cesty do Maroka, poznala naše výprava takříkajíc na vlastní chřtán kouzlo malé evropské zemičky lidově zvané Andorra. Již tehdy vzklíčila v našich podezřele lehkých hlavách idea cestovní kanceláře zaměřené především na specifické kulturní rozměry různých zemí a to na alkohol. Tak jsme vymýšleli zájezdy za francouzským vínem, ruskou vodkou, či levným andorským absintem. Láce objevovaných nápojů byla nutná nejen vzhledem k zaměření na spíše mladší a nemajetnější cílovou skupinu, ale též z důvodů rozměrů plánované konzumace.
Nijak mě nepřekvapilo, že zůstalo u planého plkání a skotačení ve vzdušných zámcích. Tím více jsem byl zaražen, když mi před necelými dvěma měsíci přišla SMS zvoucí na "První historický výlet CK Špunt do Andorry". I přes značně neuspokojivý stav mých financí zněla cena (kolem 2,5 tisíc i s Absinthem) poměrně přijatelně a když navrch na me konto zabloudilo ubytovací stipendium v pozoruhodně podobné výši, vzal jsem to jako znamení osudu a rozhodl jsem se, jakožto jeden z duchovních otců společnosti, této taškařice zúčastnit. V tomto duchu jsem také vyrozumněl organizátora.
Dny ubíhaly a mé bezstarostné očekávání nekalily nijaké obavy - peníze budou, organizaci na krku nemám, účastníků se zdálo dost - v kuloárech se dokonce proslýchalo, že sponzory akce budou Nymburský deník, který s námi pošle jednoho redaktora, aby udržoval morálku, stvořil reportáž (a hlavně si vybral dovolenou), a Nymburský pivovar, který s námi pošle sud, aby udržoval ducha výpravy. Čemuž jsem přirozeně nevěřil, ale znělo to pěkně a pěkně se s tím kasalo po putykách.
A pak přišel den D -5 a já se po dlouhé době na tradiční Pojedské akci setkal s Účastníky zájezdu (neplést s Vieweghovou nablblostí). Kolo událostí se roztočilo, jako blbé a ještě navedené. Pominu-li drobné nedorozumnění, že jsem byl považován za vrchního návrháře triček CK - Špunt (nakonec tuto kreativní a nevděčnou práci naštěstí, ke všeobecné spokojenosti, ba nadšení, odvedl monsieur Blonďák - utržím-li časem vlastní tričko, nahodím fotku) a byl tudíž vyřván, kde jsou návrhy, rozebírala se mezi pojídáním prasete a pivapitím smutná situace jednoho z adeptů, který nedisponuje pasem ani použitelnou občankou - ta mu byla během jiné kalenice poněkud znehodnocena ožvykem a otevřeným ohněm - a tudíž ho nejspíše do malebné Andorry nepustí, natož aby ho pustili i s chlastem ven. Přebírali jsme různé možnosti, jak během jednoho úředního dne získat nový pas a moudře kývali hlavičkami.
Když jsem po pár dnech znovu přišel k vědomí, náhle mi v té tykvi, co nosím na krku, luplo a já si uvědomil, že rovněž nemám pas a na občanku mě do Andorry, která je sice obklopena státy EU, teoreticky jí vládnou osoby z EU, platí se v ní eurem, nicméně NENÍ členem EU, prostě nepustí a na sehnání pasu mám deklarovaný jeden úřední den- což znamená v lepším případě výdaje kolem 700, - Kč, den v hajzlu a děsnou prudu. Navrch se organizátor, odpusť ó velký Prochore, doznal, že nemálo adeptů účast odřeklo a z plánovaného mikrobusu se slevilo na osobní auto.
Tak se stalo, že jsem pojal rozhodnutí se na to též vybodat a zmužile se vydal na poslední schůzku před odjezdem říci to zbývajícím hrdinům z oka do oka. Hodlal jsem vypít své jedno pivo, prásknout pěstičkou do stolu, učinit své vyznání a zmlklým lokálem odkráčet do noci, nicméně než se dostavili všichni zúčastnění, nějak jsem se nalízl a tak zvolna noc odkráčela do mě.
Ráno jsem se klasicky vzbudil v bytě, který jsem nejprve nepoznával, nicméně brzy jsem se zmátořil aspoň natolik, abych vytáhl Prochora na vyprošťovací pivo Za vítr. Nakonec jsem byl rád, že se mi podařilo z Nmburka uprchnout.
A tak jsem nejel do Andorry.
(nicméně prachy jsem stejně moc neušetřil)
Nijak mě nepřekvapilo, že zůstalo u planého plkání a skotačení ve vzdušných zámcích. Tím více jsem byl zaražen, když mi před necelými dvěma měsíci přišla SMS zvoucí na "První historický výlet CK Špunt do Andorry". I přes značně neuspokojivý stav mých financí zněla cena (kolem 2,5 tisíc i s Absinthem) poměrně přijatelně a když navrch na me konto zabloudilo ubytovací stipendium v pozoruhodně podobné výši, vzal jsem to jako znamení osudu a rozhodl jsem se, jakožto jeden z duchovních otců společnosti, této taškařice zúčastnit. V tomto duchu jsem také vyrozumněl organizátora.
Dny ubíhaly a mé bezstarostné očekávání nekalily nijaké obavy - peníze budou, organizaci na krku nemám, účastníků se zdálo dost - v kuloárech se dokonce proslýchalo, že sponzory akce budou Nymburský deník, který s námi pošle jednoho redaktora, aby udržoval morálku, stvořil reportáž (a hlavně si vybral dovolenou), a Nymburský pivovar, který s námi pošle sud, aby udržoval ducha výpravy. Čemuž jsem přirozeně nevěřil, ale znělo to pěkně a pěkně se s tím kasalo po putykách.
A pak přišel den D -5 a já se po dlouhé době na tradiční Pojedské akci setkal s Účastníky zájezdu (neplést s Vieweghovou nablblostí). Kolo událostí se roztočilo, jako blbé a ještě navedené. Pominu-li drobné nedorozumnění, že jsem byl považován za vrchního návrháře triček CK - Špunt (nakonec tuto kreativní a nevděčnou práci naštěstí, ke všeobecné spokojenosti, ba nadšení, odvedl monsieur Blonďák - utržím-li časem vlastní tričko, nahodím fotku) a byl tudíž vyřván, kde jsou návrhy, rozebírala se mezi pojídáním prasete a pivapitím smutná situace jednoho z adeptů, který nedisponuje pasem ani použitelnou občankou - ta mu byla během jiné kalenice poněkud znehodnocena ožvykem a otevřeným ohněm - a tudíž ho nejspíše do malebné Andorry nepustí, natož aby ho pustili i s chlastem ven. Přebírali jsme různé možnosti, jak během jednoho úředního dne získat nový pas a moudře kývali hlavičkami.
Když jsem po pár dnech znovu přišel k vědomí, náhle mi v té tykvi, co nosím na krku, luplo a já si uvědomil, že rovněž nemám pas a na občanku mě do Andorry, která je sice obklopena státy EU, teoreticky jí vládnou osoby z EU, platí se v ní eurem, nicméně NENÍ členem EU, prostě nepustí a na sehnání pasu mám deklarovaný jeden úřední den- což znamená v lepším případě výdaje kolem 700, - Kč, den v hajzlu a děsnou prudu. Navrch se organizátor, odpusť ó velký Prochore, doznal, že nemálo adeptů účast odřeklo a z plánovaného mikrobusu se slevilo na osobní auto.
Tak se stalo, že jsem pojal rozhodnutí se na to též vybodat a zmužile se vydal na poslední schůzku před odjezdem říci to zbývajícím hrdinům z oka do oka. Hodlal jsem vypít své jedno pivo, prásknout pěstičkou do stolu, učinit své vyznání a zmlklým lokálem odkráčet do noci, nicméně než se dostavili všichni zúčastnění, nějak jsem se nalízl a tak zvolna noc odkráčela do mě.
Ráno jsem se klasicky vzbudil v bytě, který jsem nejprve nepoznával, nicméně brzy jsem se zmátořil aspoň natolik, abych vytáhl Prochora na vyprošťovací pivo Za vítr. Nakonec jsem byl rád, že se mi podařilo z Nmburka uprchnout.
A tak jsem nejel do Andorry.
(nicméně prachy jsem stejně moc neušetřil)
posted by disparity at 4:19 odp.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home