Tak trochu jiná krize středního věku

Když se mluví o „krizi středního věku“, myslí se tím obvykle problémy typu: „Mám ženu, dvě, tři děti, obrovskej barák, dobře placenou práci, čtyři auta, jsem celej znuděnej a vymýšlím, jestli se spustit s dvacetiletou kozatou sekretářkou, nebo svou pětadvacetiletou sexy terapeutkou, co mi připomíná mámu.“. Nevím, kam na tyhle kokoty všichni furt choděj a proč by mě měly jejich „problémy“ zajímat. Ať si koupěj osmý zaraný ferarri a nervou to s ním do příkopu, nebo optimálně do Macochy. Ženu i děti tím potěšej a zbytek světa taky. 

Já nemám ženu, nemám děti, chodím pěšky, nebo za vozem, ve svým malým krcálku se krčím nezaměstnanej, zatímco se mý žaludeční vředy přetahujou s infarktem, depresí a celkovou sešlostí o to, kdo mě dřív zabije, kozatý sekretářky vídám jen přes sklo, než stihnou zavolat ochranku, a zkuste si dneska sehnat terapeuta (tedy na pojišťovnu, kdybych nevěděl co, s prachama, tak by to jistě šlo). 

Uznávám, že z toho by byl hovno film (což je dobrej argument proti teorii, že jsme všichni jen herci v mezigalaktickým nekonečným seriálu – možná tak vy, kiš kiš, na mě by nekoukal ani mezigalaktickej kretén). Každopádně krize to je, a mladík už taky nejsem. O tom svědčí i to, že tenhle post plodím zcela archaicky, píše na klávesnici písmena, místo abych blil videjíčka na ťik-ťoku, jako každej zajímavej člověk dneška. (btw: V další generaci už jim tyhle sračky bude plodit AI, takže naprostá destrukce komunikace a jakéhokoli smysluplného sdělení na internetu bude konečně dovršena a miliardy zombie čumících do telefonů na retardovaný reklamy budou moct konečně vypnout mozky úplně.) 

Postavil jsem se k tomu jako chlap, začal brát antidepresiva, přestal hulit (aspoň na kontrolní měsíc, prozatím), takže mám sice pořád žaludek naruby a jsem úplně v hajzlu, ale už mi to tolik nevadí (a míň mi to doma smrdí).Trochu se mi stýská po normálním jídle, spánku a pravidelné stolici - kupodivu se abstinenční příznaky a nežádoucí účinky léků chovají pozoruhodně podobně a nepříliš odlišně od samotných chorob, ale co by člověk neudělal pro zdraví. Ohledně ženy a dětí asi budu muset počkat na tu mohutnou uprchlickou vlnu do Čech, kterou furt slibujou, bo český ženský se člověk nezavděčí, pokud není agresivní retard na piku (takový jich maj kolem sebe vždycky tři až osm, což se hodí - když jednu zabijou, může zvesela nastoupit druhá taková ****). 

Už se vidím v osmdesáti na nějaké z Babišových klinik (ten šmejd určitě taky nechcípne, jako žádná z těch našich kreatur typu Zeman, či Klaus – tyhle hovna prostě jen vyschnou, ale zůstanou tu smrdět věčně) na asistovanou reprodukci, jak mě má malá Afričanka přiveze na vozíku, zatímco budu na celý patro hulákat „Na Bělehrad, na Bělehrad!“. Aspoň to by mohla být scénka k popukání. 

Škoda, že v tý době už důchod bude jen neznámé slovíčko z minulosti, něco jako kolovrátek nebo ruchadlo, takže budu muset do smrti někde na lince montovat drony, aby nás mělo co buzerovat z nebe, když už to Bůh dávno zabalil… Ale o tom až v příštím blogu za třicet, čtyřicet let (při konzervativním odhadu podle míry mé současné produktivity). Tak zatím čau a neztrácejte naději, vždycky je někomu ještě hůř, než vám (i mě).