Zločiny z lhostejnosti

Umřela nám včera rybička. Říkali jsme jí (vlastně mu) Barney, a byl(a) to bojovnice byť jen beta (alfy jsou asi drsnější). A jak tak o tom uvažuju, mám ho, chudinu, poněkud na svědomí. Bydlel s námi pár měsíců a i když toho moc nenakecal, měl jsem ho rád - evidentně ale ne dost. Vždyť já o rybičkách vím prd a než bych se to naučil, radši jsem se styděl, že to nedělám. A než bych řešil, co dělat, když vypadá apaticky a moc nežere, vyměnil mu lajdácky vodu a doufal, že to přejde. No nepřešlo.

Ne, že by to byla tragédie světa, takových bezbranných rybiček narveme jako dominující druh na planetě do konzerv 50 miliónů denně, ale napadlo mě, že to je jen jedna z obětí tohoto druhu, kterých každý za život nabere víc, než by bylo hezký a víc než si připouští. Rozmělnění odpovědnosti, moc práce, blbá nálada... A tak nad lahví darované Žubrovky přemýšlím na kolik dalších bytostí (když už to nebudu hrotit a nebudu řešit neživé věci běžné potřeby ke kterým se taky chovám jako prase) jsem se prachsprostě vybodal a nechal to prostě jen tak jít; zalezl do ulity, do svý díry a vylezl až když bylo po všem. A taky kde ještě po všem není.

Tedy ne že bych se teď dal na dobrovolnictví a pomohl končně tomu nešťastníkovi z Nigérie, co furt posílá ty dopisy, ale sakra na člověka, co tak rád odsuzuje arogantní přežrané šmejdstvo se od něj v některých projevech liším jen kosmeticky. Kdybych nevěděl, že já jsem ten dobrý, občas bych si nad sebou ublil. A i ta tupá lhostejnost vyžaduje trošku aktivity, tu trošku, co věnujeme udušení pocitu, že bychom něco dělat měli, ten ždibíček racionalizace, co nás dokáže vzdálit od problémů a od sebe. Je to docela snadné, jako každý perspektivní hřích. Ale ještě před před tím aspoň nezavírám oči, ještě pořád znám svý jméno (což se patrně změní až tu Žubrovku zlikviduju).

Odpočívej v pokoji, Barney.