Bod zlomu

Už druhým rokem jsou na mém nebohém blogísku drasticky znát zásadní pohnuté okolnosti mého života - tedy, že jsem zadřenej v práci, začínám nenávidět lidstvo jako celek a vůbec jsem úplně v hajzlu. A téměř stejně tak dlouho při každém i jen potenciálně pozitivním vývoji situace doufám, že se blíží bod zlomu, kdy se má situace konečně stabilizuje a já začnu být tak trochu jako dřív, akorát lepší, moudřejší a přeci jen tak nějak zakotvený, že. No poslední týdny mám opravdu intenzivní pocit, že nějaký ten bod zlomu se blíží - jen velmi pochybuju, že se zlomí způsobem výše naznačeným. Zatím to spíš vypadá, že křupnou moje nervy, vůle a celková schopnost organismu vzdorovat zátěži.

Svět se pro mě stal jedním velkým odškrtávacím seznamem vzásadě zbytečných povinností, ječícím na mě své požadavky a poposlední termíny, o kterých vím, že je nestihnu, kdesi na pozadí se chechtají, chrochtají a cpou všichni prašíví zmrdi, co jich na světě je a plácají se do stehen, co že je to tam kdesi dole za debily, co se obtěžují s jakoukoli odpovědností za cokoli, a okolo se šklebí křečí ztrhané ksichty všech ostatních blbců, kopajících aspoň do sebe navzájem, když už na "pány" nedosáhnou. Nad vodou mě drží zbytky příčetnosti a pár dobrých lidí okolo, co ještě nevystavují za úsměv účtenku a nemají tendenci zacházet se mnou jako s krumpáčem.

Jaro přineslo klasické střídání teplotních výstřelků mezi -10 a +25 °C, pokud možno třikrát během každého dne, další vlnu nehorázných zlodějin a šaškáren naší "elity" a evidentně rovněž naprosto optimální podmínky pro růst, rozvoj a rozkvět všech zkurvených mikroorganismů na této pochcané planetě (jistě vás nepřekvapí, že zde disponuji informacemi a prožitky z první ruky). Namísto plánů na obrodu svých sportovních a kulturně (i nekulturně)-turistických aktivit si tak doma pěstuji nějakou odpudivou bakterii, která patrně utekla z vojenských laboratoří a namísto v supermana mě mění v šklebící se zombie-like průtokový ohřívač tekutin (které vytvoří z čehokoli, co pozřu). Supermoderní medicína mi k pomoci nabídla radu hodně pít a čekat až to přejde, tak piju, čekám a moc se těším na tu prochcanou kůlničku na dříví, co zbyla z mých původních plánů a co mě ještě čeká k odklízení, až překonám současné radosti a "plný síly a budovatelské radosti" vrhnu se opět k fréze.

V jednu věc nicméně stále doufám - že jestli to jednou opravdu křupne a jakékoli pokusy o smysluplný, normální život už budou zbytečné, dokážu vyhledat aspoň jednoho z těch "pánů tvorstva", kteří mi (a mnohým jiným) každodenně svými naleštěnými botičkami zadupávají hlavu do těch všech sraček, a udělat mu něco takového, aby se všichni jeho kamarádíčci zalkli vlastními zvratky až najdou to, co z něj zbyde.

A to je konec dnešní pohádky.

Pro odlehčení a jako bonus ještě jedno smutné zjištění: