Veselé Velikonoce aneb proč bychom si netopili
Není to už úplně nejčerstvější, ale lepší, než nic, že, a rád bych tu měl i něco pozitivního :-7
Někteří mí přátelé jsou poněkud specifičtí (ano ty taky!). Někteří z nich jsou též neobyčejně odolní proti chladu, případně masochistického zaměření, a navíc jezdí na vodu. A tak se stalo, že váš nebohý vypravěč strávil půl velikonočních svátků na vodě (vzhledem k průměrným teplotám by asi bylo přesnější „u ledu“) a zbytek na marodce, když se z toho musel vzpamatovat před dalším nástupem do fachy. No a tenhle příspěvek je o tom.
Sobotní rána jsou u mne tradičně věnována hluboké a oduševnělé meditaci a relaxaci, zvané „zuřivé dospávání za celý předchozí týden“, ne však toto. Je 30.3.2018, Arnošt, Ernest, Velký pátek, a já místo blaženého chrápání zasmušile sleduji svůj dech zamrzající na okénku ranního autobusu. Sraz má být u nejmenované stanice metra kdesi na okraji Prahy a jelikož netoužím tahat odtamtud bagáž pěšky, nebo si brát taxíka, dorážím raději s předstihem, takže se můžu ještě čtvrt hodiny kochat poezií omrzlých luk a psích hovínek, než dorazí ostatní…
Kromě mě dorazili kupodivu i organizátoři a jedna další posádka, mě přidělený hák prý dorazí vlakem později. Jediný, kdo nedorazil, byl autobus, který nás měl vézt. Řidič si asi něco vykoledoval, či co, zkrátka a dobře ani po 20 minutách čekání vehikl nikde a my v pytli. Vrchní organizátor se nakonec statečně vydal domů pro auto, zatímco my jistili pozice před obchoďákem a někteří přemýšleli, jak to, sakra, že vzít auto nebyl plán č.1.
Kolem desáté ráno nás automobil vysypal na rozježděnou bahnitou cestu u řeky Blanice, kde už čekal chlapík z loďopůjčovny a celkem upřímně se zajímal, proč proboha jedem v takovej debilní termín, když je kosa jak v psírně. Vzhledem k tomu, že daná půjčovna měla na ten samý víkend dvě speciální akce po okolním vodstvu, nám to od něj přišlo trochu nemístné, ale že byl jinak vcelku přátelský a svižný, ani jsme ho nehodili do vody na košt.
Ostatně měli jsem svých problémů dost – vybalit věci z báglů, narvat je do barelů (o dost menších, než dotyčné bágly), pytlů a jiných protinavlhčovacích pomůcek, pak shodit několik vrstev oblečení a nasoukat se do studeného neoprenu jen přibližně vhodné velikosti. Zima byla dostatečnou motivací pro co nejrychlejší postup, takže zanedlouho už šplouchly přídě lodí do vody a naše zádě do přídí i zádí lodí, a za frenetického pádlování jsme vyrazili.
Ona ta Blanice není zrovna veletok a moc se nejezdí. Brzy jsme zjistili proč – že se sotva vejde loď na štorc do koryta, to by se přežilo. Že to nějak moc (vůbec) neteče, to taky. Aspoň se člověk zahřeje při pokusech o zrychlení pohybu. Ale to, že navíc prakticky nebyla voda, všechny jezy (rozhodně nepřizpůsobené pro vodáckou plavbu a v počtu cca 3 jezy/km) se musely přetlačovat, občas „končila řeka“ i jen tak z ničeho nic za zákrutou, buď proto, že došla voda, nebo cestu přehrazoval spadlý strom, hromada chrundí, bobří hráz, nebo jinej sajrajt, a plavba se tak proměnila na orientační závod přes překážky, začalo být už po prvních 10 kilometrech poměrně únavné. A to jsme nebyli ani v půlce první štreky.
Počasí nám kupodivu celkem přálo, občas vykouklo i slunce, čímž subjektivní teplota vystoupala třeba až k závratným deseti stupňům nad nulou, nicméně úpal ani úžeh příliš nehrozily, neboť měl člověk každou chvíli příležitost ochladit si nožky ve vodě při tlačení lodí. Ovšem co se týče vodácké infrastruktury typu bufáčů, kempů, hospod a plovoucích karaoke barů, které bývají vítaným zdrojem povzbuzení a zábavy i místem k dočerpání vydané energie, tak stručně by se to dalo vyjádřit slovem: „nic“. Podrobně až květnatě pak: „lautr nic“ (hospodu, která otvírá v pět nepočítám, anžto nám byla k nijakému užitku (neboli k prdu) a stejně jsme museli žrát z vlastního a na mezi). Nebyli jsme tedy rozptylováni pozemskými radostmi a mohli se nerušeně kochat krásami přírody (takže jsme zarputile píchali jak o život, abychom už byli v hospodě ve Šternberku).
Když jsme dorazili na soutok se Sázavou, slunce se pomalu chýlilo k západu a v očích většiny výpravy se usídlil vyčerpaný výraz štvance prchajícího v husté vánici lesem před blížící se smečkou. Poslední 2 kilometry do Šternberku jsem doplazil z posledních sil a opuštěná loučka, kde mimo zimní měsíce funguje kemp, se v tom stavu jevila být rajskou zahradou rozkoší. Dle původního plánu jsme měli pokračovat dalších 6 km do Ratají, nicméně vypukla spontánní vzpoura a když všichni okamžitě vyházeli a postavili stany a navlékli se do aspoň pěti vrstev oblečení, bylo jasné, že dál se už nejede.
Za pět minut to vypadalo, že budeme zase balit, protože se přiřítil majitel kempu s tím, že tam má fotopasti a co že tam děláme. Když ho tupé výrazy na našich tvářích přesvědčily, že tam opravdu jedeme vodu a chceme jenom přespat, usoudil patrně, že bláznům se nemá odporovat a nechal nás být bez placení, dokonce nás nechal vzít si i trochu dřeva, což se hodilo, protože noc už nám byla v patách.
Když jsme obstarali vše potřebné na oheň, vyrazilo se přirozeně do hospody. V příjemném teplíčku jsme se pak vydatně nakrmili a padlo i pár piv, což vedlo k tomu, že denní strasti byly zasunuty mezi ostatní traumata do podvědomí a míra optimismu (což je životní přístup vyznačující se obecně nedostatkem informací o hloubce průseru, ve kterém se daná osoba nachází) se vyhoupla aspoň nad bod mrazu. Někteří by byli rádi i zůstali, ale zavíračka se blížila, přespat pod stolem by mě asi nenechali a v táboře již nedočkavě čekala hromádka chroští, aby mohla vzplanout a hřát.
V malé prohlubni ohraničené betonovou skruží se svíjí náš ohýnek a marnotratně rozhazuje tu trochu tepla všude do mrznoucího okolí. Snažíme se ho zachytit a absorbovat co nejvíc, přesto je ke komfortnějšími pocitu potřeba využít vysoce energetických nápojů. V ohni tiše uhelnatí spadlý buřt, ze sušených neoprenových bot se kouří, pod lavičkou vrhá odlesky prázdná již lahev. Když už se všichni stáhnou do svých stanů, aby se pokusili zahřát a třeba i usnout, pálím ještě chvíli zbylé klacky a suché traviny, a tiše hledím do temnoty okolo a prázdnoty uvnitř.
Co se dělo u ohně, zůstane u ohně, nicméně nikdo nezemřel a neshořelo nic, co k tomu nebylo určeno. Ano byl tam nějaký alkohol atakdále. A ano, šel jsem spát pozdě a ve stavu nehodném vyzrálého kultivovaného muže ve státní službě.
Ráno bylo tradičně krušné. Na druhou stranu poskytovala kocovinová otupělost jistou rezistenci vůči všeobjímající zimě a ztěžovala mozku soustředit se na fakt, že bych měl strávit další celý den rasovinou v lodi v podmínkách hodných dobývání severního pólu. Plavba po Sázavě byla výrazně komfortnější, minimálně v tom, že člověk tak často nemusel pěšky, nicméně oproti předchozímu dni nám mnohem méně přálo počasí. Bylo spíše pochmurno, místy trochu černo před očima.
Několik jezů nás čekalo i na Sázavě, naštěstí se některé dají i jakžtakž sjet, takže obvykle nebylo nutné vyskakovat z lodí a nasazovat „burlaky na Volze“, navíc je to řeka civilizovaná, a proto jsme mohli po odmakání části cesty, tuším, že v Ledečku, aspoň zasednout na do hospody na jídlo. Hospoda se rozkládala za mostem a asi 50 m od břehu. Kus vedle se nacházela ještě jedna občerstvovna, nicméně na výpravu našeho typu působila trochu moc nóbl a že by tam třeba bandu omrzlých kosmonautů ani moc nechtěli, sotva jsme tedy zaparkovali a vyhrabali šrajtofle, namířili jsme neochvějně do evidentní vodácké knajpy s omyvatelným vybavením a hajzlem, kam se chodí přes dvorek. A bylo nám tam dobře. O jéje, jak nám bylo dobře, s pivečkem, kusem žvance a pod střechou. Takticky jsme vyčkali ještě jedno pivo, což se ukázalo být velice dobrým rozhodnutím, protože vzápětí se vyloženě zatmělo a do pár minut se konečně přihnal déšť, který na nás zahlížel už od rána. A myslel to celkem vážně.
V tomto okamžiku zasáhla jako Deus ex machina hospodská, která z našich protáhlých ksichtů patrně pochopila, jak moc už se nikomu nechce lézt do ledového lijáku, jen abychom v něm doštrachali dalších pár kiláků voleje a dala k dobrému, že má vedle v garáži také záchytné místo pro odevzdávání lodí a jestli nechceme třeba skončit už u ní. Nu chtěli jsme a nedalo to ani velkou diskusi. On masochismus je jedna věc a sebevražedné šílenství zase jiná. Přetahali jsme věci pod střechu, cajky do garáže, dali si ještě pivo, že, a když se liják trochu zmírnil, vyrazili jsme na vlak.
Na nádraží byla taky hospoda a bylo také nutné zlikvidovat zbytky lihu, který jsme vezli, aby ho třeba někde nenašly děti a neotrávily se, takže si nejsem úplně jistý, jak jsem se dostal domů, nicméně kdo má furt řešit detaily, že. Žít život! Ochutnat smrt!
Někteří mí přátelé jsou poněkud specifičtí (ano ty taky!). Někteří z nich jsou též neobyčejně odolní proti chladu, případně masochistického zaměření, a navíc jezdí na vodu. A tak se stalo, že váš nebohý vypravěč strávil půl velikonočních svátků na vodě (vzhledem k průměrným teplotám by asi bylo přesnější „u ledu“) a zbytek na marodce, když se z toho musel vzpamatovat před dalším nástupem do fachy. No a tenhle příspěvek je o tom.
Sobotní rána jsou u mne tradičně věnována hluboké a oduševnělé meditaci a relaxaci, zvané „zuřivé dospávání za celý předchozí týden“, ne však toto. Je 30.3.2018, Arnošt, Ernest, Velký pátek, a já místo blaženého chrápání zasmušile sleduji svůj dech zamrzající na okénku ranního autobusu. Sraz má být u nejmenované stanice metra kdesi na okraji Prahy a jelikož netoužím tahat odtamtud bagáž pěšky, nebo si brát taxíka, dorážím raději s předstihem, takže se můžu ještě čtvrt hodiny kochat poezií omrzlých luk a psích hovínek, než dorazí ostatní…
Kromě mě dorazili kupodivu i organizátoři a jedna další posádka, mě přidělený hák prý dorazí vlakem později. Jediný, kdo nedorazil, byl autobus, který nás měl vézt. Řidič si asi něco vykoledoval, či co, zkrátka a dobře ani po 20 minutách čekání vehikl nikde a my v pytli. Vrchní organizátor se nakonec statečně vydal domů pro auto, zatímco my jistili pozice před obchoďákem a někteří přemýšleli, jak to, sakra, že vzít auto nebyl plán č.1.
Kolem desáté ráno nás automobil vysypal na rozježděnou bahnitou cestu u řeky Blanice, kde už čekal chlapík z loďopůjčovny a celkem upřímně se zajímal, proč proboha jedem v takovej debilní termín, když je kosa jak v psírně. Vzhledem k tomu, že daná půjčovna měla na ten samý víkend dvě speciální akce po okolním vodstvu, nám to od něj přišlo trochu nemístné, ale že byl jinak vcelku přátelský a svižný, ani jsme ho nehodili do vody na košt.
Ostatně měli jsem svých problémů dost – vybalit věci z báglů, narvat je do barelů (o dost menších, než dotyčné bágly), pytlů a jiných protinavlhčovacích pomůcek, pak shodit několik vrstev oblečení a nasoukat se do studeného neoprenu jen přibližně vhodné velikosti. Zima byla dostatečnou motivací pro co nejrychlejší postup, takže zanedlouho už šplouchly přídě lodí do vody a naše zádě do přídí i zádí lodí, a za frenetického pádlování jsme vyrazili.
Ona ta Blanice není zrovna veletok a moc se nejezdí. Brzy jsme zjistili proč – že se sotva vejde loď na štorc do koryta, to by se přežilo. Že to nějak moc (vůbec) neteče, to taky. Aspoň se člověk zahřeje při pokusech o zrychlení pohybu. Ale to, že navíc prakticky nebyla voda, všechny jezy (rozhodně nepřizpůsobené pro vodáckou plavbu a v počtu cca 3 jezy/km) se musely přetlačovat, občas „končila řeka“ i jen tak z ničeho nic za zákrutou, buď proto, že došla voda, nebo cestu přehrazoval spadlý strom, hromada chrundí, bobří hráz, nebo jinej sajrajt, a plavba se tak proměnila na orientační závod přes překážky, začalo být už po prvních 10 kilometrech poměrně únavné. A to jsme nebyli ani v půlce první štreky.
Počasí nám kupodivu celkem přálo, občas vykouklo i slunce, čímž subjektivní teplota vystoupala třeba až k závratným deseti stupňům nad nulou, nicméně úpal ani úžeh příliš nehrozily, neboť měl člověk každou chvíli příležitost ochladit si nožky ve vodě při tlačení lodí. Ovšem co se týče vodácké infrastruktury typu bufáčů, kempů, hospod a plovoucích karaoke barů, které bývají vítaným zdrojem povzbuzení a zábavy i místem k dočerpání vydané energie, tak stručně by se to dalo vyjádřit slovem: „nic“. Podrobně až květnatě pak: „lautr nic“ (hospodu, která otvírá v pět nepočítám, anžto nám byla k nijakému užitku (neboli k prdu) a stejně jsme museli žrát z vlastního a na mezi). Nebyli jsme tedy rozptylováni pozemskými radostmi a mohli se nerušeně kochat krásami přírody (takže jsme zarputile píchali jak o život, abychom už byli v hospodě ve Šternberku).
Když jsme dorazili na soutok se Sázavou, slunce se pomalu chýlilo k západu a v očích většiny výpravy se usídlil vyčerpaný výraz štvance prchajícího v husté vánici lesem před blížící se smečkou. Poslední 2 kilometry do Šternberku jsem doplazil z posledních sil a opuštěná loučka, kde mimo zimní měsíce funguje kemp, se v tom stavu jevila být rajskou zahradou rozkoší. Dle původního plánu jsme měli pokračovat dalších 6 km do Ratají, nicméně vypukla spontánní vzpoura a když všichni okamžitě vyházeli a postavili stany a navlékli se do aspoň pěti vrstev oblečení, bylo jasné, že dál se už nejede.
Za pět minut to vypadalo, že budeme zase balit, protože se přiřítil majitel kempu s tím, že tam má fotopasti a co že tam děláme. Když ho tupé výrazy na našich tvářích přesvědčily, že tam opravdu jedeme vodu a chceme jenom přespat, usoudil patrně, že bláznům se nemá odporovat a nechal nás být bez placení, dokonce nás nechal vzít si i trochu dřeva, což se hodilo, protože noc už nám byla v patách.
Když jsme obstarali vše potřebné na oheň, vyrazilo se přirozeně do hospody. V příjemném teplíčku jsme se pak vydatně nakrmili a padlo i pár piv, což vedlo k tomu, že denní strasti byly zasunuty mezi ostatní traumata do podvědomí a míra optimismu (což je životní přístup vyznačující se obecně nedostatkem informací o hloubce průseru, ve kterém se daná osoba nachází) se vyhoupla aspoň nad bod mrazu. Někteří by byli rádi i zůstali, ale zavíračka se blížila, přespat pod stolem by mě asi nenechali a v táboře již nedočkavě čekala hromádka chroští, aby mohla vzplanout a hřát.
V malé prohlubni ohraničené betonovou skruží se svíjí náš ohýnek a marnotratně rozhazuje tu trochu tepla všude do mrznoucího okolí. Snažíme se ho zachytit a absorbovat co nejvíc, přesto je ke komfortnějšími pocitu potřeba využít vysoce energetických nápojů. V ohni tiše uhelnatí spadlý buřt, ze sušených neoprenových bot se kouří, pod lavičkou vrhá odlesky prázdná již lahev. Když už se všichni stáhnou do svých stanů, aby se pokusili zahřát a třeba i usnout, pálím ještě chvíli zbylé klacky a suché traviny, a tiše hledím do temnoty okolo a prázdnoty uvnitř.
Co se dělo u ohně, zůstane u ohně, nicméně nikdo nezemřel a neshořelo nic, co k tomu nebylo určeno. Ano byl tam nějaký alkohol atakdále. A ano, šel jsem spát pozdě a ve stavu nehodném vyzrálého kultivovaného muže ve státní službě.
Ráno bylo tradičně krušné. Na druhou stranu poskytovala kocovinová otupělost jistou rezistenci vůči všeobjímající zimě a ztěžovala mozku soustředit se na fakt, že bych měl strávit další celý den rasovinou v lodi v podmínkách hodných dobývání severního pólu. Plavba po Sázavě byla výrazně komfortnější, minimálně v tom, že člověk tak často nemusel pěšky, nicméně oproti předchozímu dni nám mnohem méně přálo počasí. Bylo spíše pochmurno, místy trochu černo před očima.
Několik jezů nás čekalo i na Sázavě, naštěstí se některé dají i jakžtakž sjet, takže obvykle nebylo nutné vyskakovat z lodí a nasazovat „burlaky na Volze“, navíc je to řeka civilizovaná, a proto jsme mohli po odmakání části cesty, tuším, že v Ledečku, aspoň zasednout na do hospody na jídlo. Hospoda se rozkládala za mostem a asi 50 m od břehu. Kus vedle se nacházela ještě jedna občerstvovna, nicméně na výpravu našeho typu působila trochu moc nóbl a že by tam třeba bandu omrzlých kosmonautů ani moc nechtěli, sotva jsme tedy zaparkovali a vyhrabali šrajtofle, namířili jsme neochvějně do evidentní vodácké knajpy s omyvatelným vybavením a hajzlem, kam se chodí přes dvorek. A bylo nám tam dobře. O jéje, jak nám bylo dobře, s pivečkem, kusem žvance a pod střechou. Takticky jsme vyčkali ještě jedno pivo, což se ukázalo být velice dobrým rozhodnutím, protože vzápětí se vyloženě zatmělo a do pár minut se konečně přihnal déšť, který na nás zahlížel už od rána. A myslel to celkem vážně.
V tomto okamžiku zasáhla jako Deus ex machina hospodská, která z našich protáhlých ksichtů patrně pochopila, jak moc už se nikomu nechce lézt do ledového lijáku, jen abychom v něm doštrachali dalších pár kiláků voleje a dala k dobrému, že má vedle v garáži také záchytné místo pro odevzdávání lodí a jestli nechceme třeba skončit už u ní. Nu chtěli jsme a nedalo to ani velkou diskusi. On masochismus je jedna věc a sebevražedné šílenství zase jiná. Přetahali jsme věci pod střechu, cajky do garáže, dali si ještě pivo, že, a když se liják trochu zmírnil, vyrazili jsme na vlak.
Na nádraží byla taky hospoda a bylo také nutné zlikvidovat zbytky lihu, který jsme vezli, aby ho třeba někde nenašly děti a neotrávily se, takže si nejsem úplně jistý, jak jsem se dostal domů, nicméně kdo má furt řešit detaily, že. Žít život! Ochutnat smrt!
posted by disparity at 2:40 dop.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home