Devatero řemesel, desátá bída

Varování - tento článek je rekapitulačního rázu - pokud jste pilnými čtenáři našich vždy čerstvých novinek, pravděpodobně v prvních částech nenarazíte na nic nového, překvapivého, či snad dokonce zajímavého (to ostatně ani později). Rozdělil jsem proto text do kapitol a vy chytrolíni, co máte pocit, že se furt opakuju, můžete klidně prvních pět přeskočit.

Kapitola první - Je nezaměstnaný
No nic novýho, žáno, to jsem byl už od vonoho prožluklýho února a nějak to ne a ne vzít dobrej konec. U mých milovaných Ejčárů (vnímám tento termín v podobné rovině jako třeba už dávno zažité slovo "Emzák" - nezkratkovitá česká varianta je prostě příliš neutrální a nezahrnuje dostatek hnusných konotací) setkával jsem se převážně s výsměchem, nesplňuje standardní požadavky "30 let praxe a excelentní ovládnutí aspoň šesti jazyků (a přátelé, kdo z vás to má?)" a nejsa příbuzným nikoho z vedení. Zásoba zlatých cihel pod postelí se valem tenčila a tak jsem jednohlasně rozhodl, že to k té nuzné podpoře bude chtít přivýdělek, jináč na BMW prostě nebude.

Kapitola druhá - Zkouší to
A tak jsme to zkoušel, že. Mám přeci jen pár známých, co všechno se u piva nesejde, a tak jsem se záhy dostal k příležitosti přes jednu nejmenovanou Soňu k šanci prověřit své dřímající až komatózní pisálkovské dovednosti. I chopil jsme se brku a jal se smoliti reportáž. A ona taková reportáž není zas úplná bžunda. Obzvlášť když jste nikde nebyli, nic se vám nechce a později k večeru míváte problém odlišit ledničku od pisoáru. No nakonec se mi dostalo pomocné ruky jak při shromažďování informací a potřebného zážitku (díky vaše Prochoročenstvo), tak při konečné úpravě, krácení a deintelektualizaci až nablbizaci potřebné k připuštění, echm, tedy otištění. Dobrá věc se tedy podařila a má publikační činnost už čítá celé tři otištěné bláboly, sláva, sláva.

Akorát jsem zjistil, že jakmile takhle o něčem pojednám, vzedme se ve mně hluboký odpor k zpracovávanému tématu (takový efekt diplomové práce) a jelikož si nechci znechutit příliš velkou výseč reality ve věku tak kůzlečím, nezbyde mi asi, než věnovat se pisálkovství ryze rekreačně a pokud možno se věnovat tématům nezajímavým, nudným, či ideálně přímo pitomým (jak vidíte, trénuji usilovně). Buď jak buď, přes vcelku pozitivní vyznění celé akce, šunky ve spíži moc nepřibylo a tak mi nezbylo než pátrat dál.

Kapitola třetí - Nadějné vyhlídky
Asi ve stejné době, kdy jsem po večerech úporně žhavil brk (hanba tomu, kdo o tom špatně smýšlí), naskytla se mi nabídka od bývalého šéfa, na nějakou tu externí spolupráci při kontrole všelikých překladů a textů. Chápu. Kdo se mnou jednou dělal, těžko si odvyká. A pro mě by to byla vážení šance jako noha - keby se to ovšem rozjelo ve velkém (na což by muselo podobných dobrodinců málo moc přibýt) a na živnosťák. Ale to bych byl rázem zlý podnikatel a stát by se mnou vytřel rozpočtové schody, nebo jak se to... každopádně jak říkáme my judisté: "Nemusí pršet, jen když kape." a tak ještě ani kompjůtr nezahazuji tak úplně do žita.

Kapitola čtvrtá - Zedník, ten tvrdej život má
No a to už se blížíme k současnosti. Má nepřehlédnutelná šikovnost totiž neušla z mých přátel jednomu, který opravdu pracuje (nic ve zlém, já vim, že duševní práce je taky práce atakdále, leč práce fyzická má prostě maličko jiné parametry a dopady - třeba když vám spadne na hlavu tužka, je to jinší pocit, než když je to kladivo, žáno) a ten mi nabídl, že abych mu pomohl s jednou takovou teráskou, kdesi na venkově. A to já že jsem chlapec přičinlivý, anebo to spíš bylo nějakým momentálním výpadkem, tak jsem na to kývnul a poskakoval pak pár dní s takovými absurdními předměty, jako jsou krumpáč, lopata, či (považte!) štětka. Mělo to, pravda, něco do sebe. Práce na čerstvém vzdoušku, hned za kupkou hnoje, a něco za člověkem zůstává - minimálně spoušť, že. Než jsem se nadál, kývl jsem na další spolupráci - jenom, než se něco už kurňa najde, žejo. No je to už čvrt roku.

První den, kdy jsem se stal opravdu zedníkem mi zůstává vryt poměrně výrazně do paměti. Vyfasoval jsem paličku, takový kydátko na maltu a cca čtyři tuny cihel, s tím, že čím více se jich zpráská, tím je to jako lepšejší. No zpráskal jsem se solidně. Záda jako zlomený, zakrslé zbytky svalstva v křečích, kyslíkový dluh a jazyk na vestě. "Fajn. Dobrý. Tak zítra jedem dál." Neutekl jsem asi jen proto, že mě nohy přestaly poslouchat. Po pár týdnech - kupodivu, žádnou řiditelskou sesli mi nikde nenabídli - jsem se pokusil dostat pryč přes nemocnici, ale při odborné manipulaci s míchačkou jsem si zlomil jen jeden článek prstu, což mě vyřadilo pouze na týden. Po čase se to trochu ustálilo, zavadlo, sedlo si. A zpevnila se mi, vážení, postava. Jen jsem zjistil, že nejpoužívanějším svalem bude patrně sval břišní obručovitý, který se vyrýsoval nejvýrazněji (nechápu, nerozumim, předpokládám, že pokud jednou zemřu hlady při práci v kamenolomu, zbyde ze mě jen kostra, kůže a pneumatika špeku). No a těch novot, co jsem se vynaučil, jéje! Základy, překlady, zdění, klení, malování, šalování, malta, melta, betón, heligón, štuk, vingl a pingl. Kupříkladu.

No nic. Přejte mi, ať nám to nespadne, aspoň ne na hlavu.
A hlavně už kua nějakou perspektivní práci. Kanclíček, kafíčko a klimatizace, třeba. Zjistil jsem, že na stavbě panuje pouze dvoje možné počasí - buď je zima, jak v psírně, a pokud možno prší (takže se prd udělá a vydělá) anebo je 35°C ve stínu, kterého se člověk nedočká (takže se trpí). Prostě něco jako u těch zemědělců. Buď prší, nebo svítí sluníčko, takže navalte dotace...

Kapitola pátá - Byli jsme a buben
Nejčerstvější novinky jsou pak, ve stylu večerních zpráv, převážně truchlivé. Zatím žádná práce neklapla, včetně několika, na které jsem opravdu měl a vím, že bych je dělal dobře. Bohužel nemám titul z přírodních věd a pět let praxe, takže jsem téměř nezaměstnatelný. Samotná praxe a schopnost i ochota makat evidentně nikoho nezajímají.
Dále - pro samé vedlejšáky, brigády a podobné šolichání pomalu nemám čas na hledání práce, což je opravdu činnost na plný úvazek, takže to budu muset trochu okudlat.
Dále - posledních pár měsíců se pořád někdo žení, já se tam musím opít a vůbec si přes víkend neodpočinu. Nechcete už s tím ženěním dát na chvíli pokoj? Stojí vám to za to? :-7

No nic. Kašly kašly. Tak ještě optimistické zviřátko, ať je to správně novácký, a na konec Japonec.