Jak jsem obdivoval krásy Československa; part II.
Jsou lidé, co se nepoučí a nepoučí. Navrch se mí ctění rodičové odsunuli na vodu a domácí situace hrozila akutním vyhladověním, takže jsem přijal protiopatření a oživil staré plány na návštěvu Slovenska, konkrétně Malé Fatry a kolegy z Opavských studií (umělecké a internetové jméno Overdrive), který pod ní teraz žije.
S kolegou Martinem (zvaným Krasavec, Šikula, či Zabiják), jsme osedlali jeho bujného Pickupa a nehledíce na překážky pátečního zpražského provozu nasadili tvrdě směr východ. Drang nach Osten. Přes Čáslav, Olomóc a Valmez švihali jsme si to naší milou vlastí, vedro bylo, že bych blil. Rovněž jsme cestou zkontaktovali Overdriva, který se nás snažil od návštěvy odradit bajkou o strašlivé bouři, která co chvíli vypukne a jistě bude zuřit nejméně týden. Neuspěl. S pěnou u huby jsme zdolávali další a další kilometry a bylo jasné, že slovenská hranice nám neodolá.
Nu abych to neprotahoval - do Vrútek jsme dorazili štastně a po několikerých navigačních peripetiích se nakonec s Overdrivem, proplétajícím se zástavbou na kole, setkali. Bouře nedorazila, nejspíš někde, nemajíc našeho orientačního smyslu, zbloudila. Overdrive se pochlubil svým rozestavěným hnízdečkem (pěkný to bude), popili jsme lahvoně a vymysleli geniální plán - koupíme jich ještě X a vykalíme je kdesi na louce kousek od civilizace, aby nás ráno nerušili zbloudilí chodci (nerušili, rušili jacísi pobóchaní cyklisti). I nasoukali jsme se ve třech i s kolem do pickupa, naložili jej užitečným sklem a po ubytování na loučce (která údajně běžně slouží k sexuálním aktivitám místních bezbytovců a vylučovacím aktivitám medvědů) popili a poplkali.
Ráno bylo poněkud kalné. Obhlédli jsme letmo okolí a v nejbližší hospodě (v Turčianských Kľačianech) se opět šťastně shledali s Overdrivem, který nás za svítání opustil, aby načerpal sil u rodiny. Vypadal, že se mu to zdařilo, neboť hýřil aktivitou a vymyslel nám pěknou trasu na zahájení tréningu. Dokonce nás hodlal v první části doprovodit. Provedli jsme poslední přípravy, ustájili vůz před domkem sympatické domorodky, nahodili na hřbet plnou polní, nu, a pak už jsme funěli do solidního kopečku nad vsí.
Poslední přípravy
Výstup na Maguru
Cestička se vine lukami i lesy a má pozoruhodnou vlastnost, že jde neustále nechutně do kopce. Tvorům z nížiny, byť i horskými větry ošlehaným, jest to poněkud podivným. Ze zvlášního pocitu, který mne ten den od rána naplňoval se vyklubala kočka jak leopard, usedla mi na batoh a činila tak výstup obtížným. Prozaičtěji řečeno - potácel jsem se po tej cestě jak praštěný špalkem, každou chvíli lapal po dechu, snažil se neupadnouti na rypec a vůbec bohapustě zdržoval. Overdrive bujaře skotačící s pouhým lehkým batůžkem kdesi vepředu mé utrpení ještě zákeřně fotil. Má už tam pacholek něco našlapáno.
Fujcesta. Na konci cesty však jest Magura, na Maguře chata a na chatě pivo. Inu velkonálevna jak má být. Mé srdce pookřálo jen co jsem záhlédl vývěsní štít a poslední metry už jsem se téměř vznášel. Za tekutiny jsme utratili zbytek slovenských šušní, kterých jsem neprozřetelně vzal trapně málo (a polovinu jsme jich nechali na benzině za mapu), a téměř se již chystali k odchodu směr druhá destinace - Suchý, leč co čert nechtěl - vyloupli se na Maguře rovněž dva Overdrivovi kamarádi a než jsme se stačili rozkoukat, poznali jsme proslulou slovenskou pohostinost. Inu kdo by si borovičku nedal... Třeba i dvě. A slušnost je to otočit.
Veget na Maguře
Hore Zdar!
Vilo a Jano
Pochod ve stínu boroviček
Na Suchý jsme vyrazili poněkud později, v povznesené náladě. Má kočka zůstala pokojně chrnět kdesi na Maguře pod stolem a tak jsem si začal konečně užívati kouzla turistiky. On tedy batoh se při výsupu pronese, obzvlášť je-li jeden rád, že se trefí na cestu, nicméně kde je ocelová vůle a nezdolný optimismus, tam se neúspěchu netřeba obávat. Na Suchém bylo fajn. Panorámata, vrcholové foto, chvíli voraz a tak. Pak začal ukrutný, kamenitý sešup. Typický lamač kotníků. Von by se člověk i kochal, ale když tam poskakuje jak horská koza a snaží se nezřítit kamsi do pr... opasti, nějak ho to ani nenapadne.
Suchý v pozadí, v popředí zborovičkovaní blbouni
Suchý bez blbounů
Martin, sedlo pod Suchým
Mravenci v sedle
Martin - vrcholové foto
Overdrive - vrcholové foto
Disparity - vrcholové foto
Na chatě pod Suchým se nám Zabiják pokusil usnout, borovičky se v něm nějak rozležely, leč míle byla ještě daleká a tak jsme neúprosně dupali dál. Zbytek cesty se vyznačoval především neustálým prudkým klesáním. Během několika minut (hodinách!, letech!!!) se stal sestup protivnějším, než předchozí stoupání. Hm, kam teď? Tak třeba dolů? A co támhle za tou terénní vlnkou? Chvilka napětí... Á klesání. A ještě. A znova. Au. Zabít, pochcat, hodit do kopřiv. Jediné chvíle potěchy nám přinášely občasné hovory s protichůdci (obvyklejší cesta na Suchý a dále vede přesně opačně, než jsme šli my), o kterých jsme věděli, že se ještě škaredě projdou.
Panoramata neasi
Po nechutně dlouhé štrapáci jsme se vyloupli na starém Strečně. Starý hrád. Tam strašá. Jejej tam strašá. Chvíli jsme tam pomeditovali - já ve své oblíbené poloze: leža v prachu na hubě - a pak už jen chvíli sestupovali (grrrr) do oudolí a do vsi Strečno na vlak, který nám pochopitelně ufrnkl před nosíky. Využili jsme čekání na další k částečné regeneraci kofolou (0,5 l - 10 Sk - divná věc) a nakonec šťastně dorazili přes Vrútky zpět do Kľačian.
Ač jsme nevěřili, že budem schopni provádět ještě cokoli jiného, než okamžité koma, ocitli jsme se zanedlouho v místní putyce, kde se opět roztočilo kolo piva a boroviček. Probrali jsme s jedním z místních horolezců Mt Blanc a zjistili, že jsme úplná hovada, když tam chcem lézt jen tak, bez vybavení, bez schopností, bez zkušeností, bez tréningu a vůbec (tento rozhovor, společně se střízlivým posouzením našeho stavu po ujití trapných pár desítek km po Fatře, nás posléze přiměl k odložení výstupu o rok). Když už nám nechtěli nalít - nechápu proč, do dveří jsem se ještě trefil a opíral se jen nepatrně - přesunuli jsme se do jakéhosi altánu zahlédnutého předtím cestou z nádraží, spokojeně ulehli, zachruli se do hřejivého betonu a usli sladkým spánkem nemluvňátek.
Ráno bylo poněkud kalné. Bouře se nedostavila.
Martin potřeboval být z pracovních fujdůvodů večer doma, takže k dalším zvěrstvům nedošlo. Vycachtali jsme se v místním cachtálišti (původně provozovaným armádou jakožto koupadlo na tanky), navštívili jsme ještě jednou Overdriva (aj s jeho krásnou ženou a pididcerou), nechali se vydatně nakrmit, předali a obdrželi dary (Overdrive dostal cylindr a já žůžo prostřelenou psí lebku pro obskurní rituály) a odšupajdili zpět do Čech.
Overdrivovy ženy, jedna s cylindrem
Během cesty se nic zvláštního nestalo, jenom nás dostihla bouře.
Alternativní, místy pomýlená verze příběhu od Overdrive se dá nalézti na jeho blogu: http://tpetru.blogspot.com/2006/07/tom-martin-martin-overdrive-disparity.html
Jakákoli podobnost se skutečnými lidmi a lokacemi je čistě náhodná.
Většina použitých fotek je od Overdriva, bo já buď nebyl schopen fotit, nebo zrovna nebylo co, anebo když už bylo co, došly baterky...
S kolegou Martinem (zvaným Krasavec, Šikula, či Zabiják), jsme osedlali jeho bujného Pickupa a nehledíce na překážky pátečního zpražského provozu nasadili tvrdě směr východ. Drang nach Osten. Přes Čáslav, Olomóc a Valmez švihali jsme si to naší milou vlastí, vedro bylo, že bych blil. Rovněž jsme cestou zkontaktovali Overdriva, který se nás snažil od návštěvy odradit bajkou o strašlivé bouři, která co chvíli vypukne a jistě bude zuřit nejméně týden. Neuspěl. S pěnou u huby jsme zdolávali další a další kilometry a bylo jasné, že slovenská hranice nám neodolá.
Nu abych to neprotahoval - do Vrútek jsme dorazili štastně a po několikerých navigačních peripetiích se nakonec s Overdrivem, proplétajícím se zástavbou na kole, setkali. Bouře nedorazila, nejspíš někde, nemajíc našeho orientačního smyslu, zbloudila. Overdrive se pochlubil svým rozestavěným hnízdečkem (pěkný to bude), popili jsme lahvoně a vymysleli geniální plán - koupíme jich ještě X a vykalíme je kdesi na louce kousek od civilizace, aby nás ráno nerušili zbloudilí chodci (nerušili, rušili jacísi pobóchaní cyklisti). I nasoukali jsme se ve třech i s kolem do pickupa, naložili jej užitečným sklem a po ubytování na loučce (která údajně běžně slouží k sexuálním aktivitám místních bezbytovců a vylučovacím aktivitám medvědů) popili a poplkali.
Ráno bylo poněkud kalné. Obhlédli jsme letmo okolí a v nejbližší hospodě (v Turčianských Kľačianech) se opět šťastně shledali s Overdrivem, který nás za svítání opustil, aby načerpal sil u rodiny. Vypadal, že se mu to zdařilo, neboť hýřil aktivitou a vymyslel nám pěknou trasu na zahájení tréningu. Dokonce nás hodlal v první části doprovodit. Provedli jsme poslední přípravy, ustájili vůz před domkem sympatické domorodky, nahodili na hřbet plnou polní, nu, a pak už jsme funěli do solidního kopečku nad vsí.
Poslední přípravy
Výstup na Maguru
Cestička se vine lukami i lesy a má pozoruhodnou vlastnost, že jde neustále nechutně do kopce. Tvorům z nížiny, byť i horskými větry ošlehaným, jest to poněkud podivným. Ze zvlášního pocitu, který mne ten den od rána naplňoval se vyklubala kočka jak leopard, usedla mi na batoh a činila tak výstup obtížným. Prozaičtěji řečeno - potácel jsem se po tej cestě jak praštěný špalkem, každou chvíli lapal po dechu, snažil se neupadnouti na rypec a vůbec bohapustě zdržoval. Overdrive bujaře skotačící s pouhým lehkým batůžkem kdesi vepředu mé utrpení ještě zákeřně fotil. Má už tam pacholek něco našlapáno.
Fujcesta. Na konci cesty však jest Magura, na Maguře chata a na chatě pivo. Inu velkonálevna jak má být. Mé srdce pookřálo jen co jsem záhlédl vývěsní štít a poslední metry už jsem se téměř vznášel. Za tekutiny jsme utratili zbytek slovenských šušní, kterých jsem neprozřetelně vzal trapně málo (a polovinu jsme jich nechali na benzině za mapu), a téměř se již chystali k odchodu směr druhá destinace - Suchý, leč co čert nechtěl - vyloupli se na Maguře rovněž dva Overdrivovi kamarádi a než jsme se stačili rozkoukat, poznali jsme proslulou slovenskou pohostinost. Inu kdo by si borovičku nedal... Třeba i dvě. A slušnost je to otočit.
Veget na Maguře
Hore Zdar!
Vilo a Jano
Pochod ve stínu boroviček
Na Suchý jsme vyrazili poněkud později, v povznesené náladě. Má kočka zůstala pokojně chrnět kdesi na Maguře pod stolem a tak jsem si začal konečně užívati kouzla turistiky. On tedy batoh se při výsupu pronese, obzvlášť je-li jeden rád, že se trefí na cestu, nicméně kde je ocelová vůle a nezdolný optimismus, tam se neúspěchu netřeba obávat. Na Suchém bylo fajn. Panorámata, vrcholové foto, chvíli voraz a tak. Pak začal ukrutný, kamenitý sešup. Typický lamač kotníků. Von by se člověk i kochal, ale když tam poskakuje jak horská koza a snaží se nezřítit kamsi do pr... opasti, nějak ho to ani nenapadne.
Suchý v pozadí, v popředí zborovičkovaní blbouni
Suchý bez blbounů
Martin, sedlo pod Suchým
Mravenci v sedle
Martin - vrcholové foto
Overdrive - vrcholové foto
Disparity - vrcholové foto
Na chatě pod Suchým se nám Zabiják pokusil usnout, borovičky se v něm nějak rozležely, leč míle byla ještě daleká a tak jsme neúprosně dupali dál. Zbytek cesty se vyznačoval především neustálým prudkým klesáním. Během několika minut (hodinách!, letech!!!) se stal sestup protivnějším, než předchozí stoupání. Hm, kam teď? Tak třeba dolů? A co támhle za tou terénní vlnkou? Chvilka napětí... Á klesání. A ještě. A znova. Au. Zabít, pochcat, hodit do kopřiv. Jediné chvíle potěchy nám přinášely občasné hovory s protichůdci (obvyklejší cesta na Suchý a dále vede přesně opačně, než jsme šli my), o kterých jsme věděli, že se ještě škaredě projdou.
Panoramata neasi
Po nechutně dlouhé štrapáci jsme se vyloupli na starém Strečně. Starý hrád. Tam strašá. Jejej tam strašá. Chvíli jsme tam pomeditovali - já ve své oblíbené poloze: leža v prachu na hubě - a pak už jen chvíli sestupovali (grrrr) do oudolí a do vsi Strečno na vlak, který nám pochopitelně ufrnkl před nosíky. Využili jsme čekání na další k částečné regeneraci kofolou (0,5 l - 10 Sk - divná věc) a nakonec šťastně dorazili přes Vrútky zpět do Kľačian.
Ač jsme nevěřili, že budem schopni provádět ještě cokoli jiného, než okamžité koma, ocitli jsme se zanedlouho v místní putyce, kde se opět roztočilo kolo piva a boroviček. Probrali jsme s jedním z místních horolezců Mt Blanc a zjistili, že jsme úplná hovada, když tam chcem lézt jen tak, bez vybavení, bez schopností, bez zkušeností, bez tréningu a vůbec (tento rozhovor, společně se střízlivým posouzením našeho stavu po ujití trapných pár desítek km po Fatře, nás posléze přiměl k odložení výstupu o rok). Když už nám nechtěli nalít - nechápu proč, do dveří jsem se ještě trefil a opíral se jen nepatrně - přesunuli jsme se do jakéhosi altánu zahlédnutého předtím cestou z nádraží, spokojeně ulehli, zachruli se do hřejivého betonu a usli sladkým spánkem nemluvňátek.
Ráno bylo poněkud kalné. Bouře se nedostavila.
Martin potřeboval být z pracovních fujdůvodů večer doma, takže k dalším zvěrstvům nedošlo. Vycachtali jsme se v místním cachtálišti (původně provozovaným armádou jakožto koupadlo na tanky), navštívili jsme ještě jednou Overdriva (aj s jeho krásnou ženou a pididcerou), nechali se vydatně nakrmit, předali a obdrželi dary (Overdrive dostal cylindr a já žůžo prostřelenou psí lebku pro obskurní rituály) a odšupajdili zpět do Čech.
Overdrivovy ženy, jedna s cylindrem
Během cesty se nic zvláštního nestalo, jenom nás dostihla bouře.
Alternativní, místy pomýlená verze příběhu od Overdrive se dá nalézti na jeho blogu: http://tpetru.blogspot.com/2006/07/tom-martin-martin-overdrive-disparity.html
Jakákoli podobnost se skutečnými lidmi a lokacemi je čistě náhodná.
Většina použitých fotek je od Overdriva, bo já buď nebyl schopen fotit, nebo zrovna nebylo co, anebo když už bylo co, došly baterky...
posted by disparity at 8:37 odp.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home