Jak jsem obdivoval krásy Československa; part I.

Jsem tvor zvídavý a neposedný. Mimo jiné. Nicméně tyto dvě charakteristiky, společně s finančním fondem umožňujícím mi účinný dojezd maximálně 1000 km, z toho polovinu načerno na záchodku, určily ráz mých letních aktivit jako vlastivědně-poznávací a návštěvně-parazitní.

Začalo to celkem nenápadně, když mne uprostřed úvah s kým kam zas půjdu zakalit zastihla nabídka zdali se nechcu připojit k návštěvě kamarádky, momentálně zabydlené v Ústí nad Labem. I sbalil jsem torničku, vsunul do ni deníček, foťák a lahváče, pro blahoslavené oblékl honosný šat - džíny a hippie košili, a všestranně připraven vyrazil do Prahy kde mne čekal zbytek společnosti - jak říkáme my latiníci "tres faciunt collegium".
Lahváč v mé brašničce nezůstal osamocen a tak nám cesta vesele ubíhala.

kolega Jiří a lahváč - skupinové foto



















Ústí nad Labem: hic, vedro jaxviň, ale můj účes drží...

V Ústí jsme se věnovali především učeným disputacím o podstatě všehomíra, pěší turistice po kulturních zařízeních a v neposlední řadě posilováním místní, jakož i státní ekonomiky prostřednictvím konzumace piva. V jedné slabší chvíli jsme se dokonce vydrápali na kopeček nad městem a mohli obdivovat zrekonstruovaný zámeček (samozřejmě osazený nóblhóch restaurací, ale co už), pobíhat v místním zrcadlovém bludišti a čučet do oudolí (panorámata, neasi...).

já jakožto zadrbaný hipík














vysmátá hostitelka Verča




























horko bylo úmorné, ale nenechte se mýlit - toto je stylizované, umělecké foto

Dva dnové utekly jak voda a já utekl s ní.
Zmocnila se mne neodolatelná neposednost, tak jsem prošel vysluněným městem přímo do nádražky na prejt a pak, jak už to tak bývá, na vlak do kamsi - v tomto případě shodou okolností domů. Na skok. Cestou mě totiž napadlo, že by byl prima nápad se sbalit a vypadnout někam na čundr, tak jsem to udělal.

Vhodným protipólem k Ústí nad Labem mi připadlo buď ústí Dunaje do moře, nebo aspoň Ústí nad Orlicí. Nejen z přízemních ekonomických důvodů jsem zvolil druhou destinaci. U ústí Dunaje například neznám ale lautr nikoho (i když nevylučuju, že oni o mě už tam něco nelichotivého zaslechli), kdežto u Ústí nad Orlicí se občas vyskytuje jedna prímová kolegyně ze školy, kterou mi přišlo jako bezva nápad navštívit, dokud je částečně imobilní (taková ošklivá lapálie) a nemůže se tudíž tak dobře bránit. I sbalil jsem torničku, vsunul do ní spacák, deníček, foťák a rum, na přebytečné končetiny navěsil futrál s kytarou a žebradlo a vyrazil objevovat krásy podhůří orlických hor.

Ústí nad Orlicí: hic, horko, že bych chcíp, větrno, až naváto pod čepicí - ale můj účes drží...

Při cestování není nutno, aby bylo přímo veselo, nicméně ani to nijak zásadně nevadí, tak jsem se na cestu kvalitně zatepleným vlakem vybavil dostatkem kapalin. Trasa na Ústí nad Orlicí se naštěstí nevyznačuje přehnanou složitostí (za Kolínem doleva) a tak mi má kapalinová, rozverná nálada nezpůsobila cestou nijaké obtíže. Nicméně nevyrazil jsem za kuropění a není to tak úplně za humny, takže se není co divit, že jsem se v onom pohostinném kraji ocitl až k večeru.

I vysypavše se z vlaku, nevyrazil jsem splašeně kamsi do kopců, jak by učinil kdejaký mladistvý sebevrah a čipera, alébrž odebral se ležérně do nejbližšího hostince (ano, do toho na křižovatce), abych se trochu aklimatizoval a ohledal místní reálie.

hostinec, jestli to někdo nepoznal














Domorodci nečinili sebemenších potíží. Zdálo se, že rozumí česky, ochotně mi nalili pivo a ničehož mi nesugerovali. I uklidnil jsem se, zastrčil cestovní kinžál zpět za opasek a vychutnával na zahrádce poklidný podvečer. Tak jsem se přitom roztesknil, že jsem vybalil kytaru a začal preludovat náladové zvuky, naštestí dostatečně přehlušené kolotem dopravy. Místní borci ani v nejnapínavějších momentech nezareagovali, což u mne vzbudilo podezření, že jsou vycpaní. Zastavila se u mě jen jedna maminka s kočárkem, která se ptala, jestli náhodou to, co hraju, není státní hymna, ale vysvětlil jsem jí, že hymna se musí hrát vždy ve stoje a je proto velice obtížné ji zreprodukovat například na harfu, či na varhany, naproti tomu snadné na vozembouch, neboť o ten se dá i opřít. Nejspíš pochopila a šla se kochat jinam.

Po pár pivech jsem ukončil produkci a odebral se do okolní divočiny chrnět kdesi v křáku u říčky ve které končila cesta, kterou jsem se chtěl původně dát. Přišlo mi to symbolické.

nechutně časné ráno














Druhý den jsem vstal v nějakou absurdní hodinu a chvíli zběsile pobíhal po okolí, než jsem nalezl orientační bod a zjistil, že odpočátku směřuji kamsi do jetele místo na místo určení. Učinil jsem tedy oblíbený manévr čelem vzad a odkráčel zpět do centra, kde jsem posnídal, dvě hodiny se povaloval na náměstí, hřál se v paprscích sluncete, zvolna se drápajícího nad střechu a psychicky se posiloval četbou Posledního Bourbonu (http://www.ipetrov.cz/kniha.py/B12).

Když se hodina ranní oprostila od pohanského rituálu oslavy východu slunce a stala se jakžtakž křesťanskou, napsal jsem kolegyni varovnou SMS, že se nacházím v okolí, ať si tedy raději zamkne kolo, a s pocitem, že beztak není doma - neboť kdo by byl v tak nervydrásajícně vřelém počasí kdekoli jinde, než na dně jezera - jsem vyrazil do stinných kopců. Než jsem stačil popadnout dech po prvním asi dvacetimetrovém převýšení, zastihla mě informace, že se kolegyně kupodivu vyskytuje a kdybych nebyl trubka právě kdesi za horami, mohl jsem se svézt autem. Zarputile jsem polknul slinu a patrně vlivem počínajícího úžehu vymyslel plán, že vzdušnou čarou párkilometrovou vzdálenost překlenu pěškobusem a pokochám se trochu přírodou, když už jsem kurňa jednou na čundru.

Tak začala má anabáze na ploše sice nepatrné, leč členité a leckde až paranormálně zakřivené. Se svou plnou polní jsem bloumal vesnicemi, lesy, nelesy, poli, nepoli, bažinami i údolími říček. Drápal se do zarostlých strání, brodil potok pár metrů od mostu, klopýtal po kamení - no prostě si bezva užíval. Nakonec mě divočina kupodivu vyplivla na silnici po které bych byl býval vyšel před X hodinami, kdybych se choval jako evropan a nejprve se zorientoval, než se někam pohrnu. A tak už netrvalo než dvě, tři hoďky ostré chůze do kopce v čtyřicítkových vedrech a byl jsem na místě.

Hurá! Na záludných mapách, podle kterých jsem právě půl dne bloudil, byla uprostřed vsi značena hospoda. Byl jsem ochoten jim ještě jednou bláhově uvěřit a vydal se přímo k ní, leč byl jsem odchycen už po pár krocích. V dalších okamžicích jsem trochu odpočal zmrvenému již tělu, byl nakrmen domácí stravou - takže hlavní příživnický účel byl naplněn, využil jsem civilizační vymoženosti zvané příznačně sprcha a v neposlední řadě mi byly doporučeny další možné cíle objevitelské výpravy. Nemohu než toto pohostinné místo doporučit i ostatním cestovatelům, ale z důvodů ochrany osobních údajů vynechám některé informace. Takže adresa:

****** *******
******* **
Ústí na Orlicí
IČO nevim

However. Kolegyně mi s precizností informační pracovnice vynašla trasu a spoje na Pastviny, místní to Mekku zážitkůchtivých cestovatelů, ve zbylém čase jsme se pak věnovali agroturistice po okolí, plkání, odborným disputacím a cachtání na sympatickém koupališti v Brandýse (n.O.).

socha na záplavové loučce, roztomilé...


















divnoobjekt, Brandýs n.O.













Vlak do Letohradu jsem kupodivu stihl.

V Letohradu jsem však propadl touze po dokonalosti a místo abych upachtěně zapadl do prvního autobusu, který jsem letmo zahlédl postávat u nádraží (kupodivu byl to opravdu On), začal jsem zjišťovat odjezdy vlaků zpět, pátrat po papírku s vypsaným spojem a ověřovat informace u rozličných tabulí, následkem čehož mi dotyčný poslední autobus ujel před gezichtem.

Sklíčeně jsem se odebral do restaurace naprosti nádraží a přemýšlel nad vzniklou prekérní situací. U piva mi dělala společnost parta odporně nabušených slovenských dělníků, kteří vypadali, že si dají co chvíli do huby a mě použijí místo beranidla, ale vpodstatě to byli milí hoši, takže jsme se brzy skoro zkamarádili. Jeden mi ukradl propisku a snažil se mne portrétovat v jakémsi podivném abstraktně - kubistickém stylu (o tom chlápkovi ještě uslyšíme), druhý si prohlédl moji kytaru a prohlásil, že je rozladěná, v čemž měl pravdu. V televizi, na kterou se zaujetím čučela celá hospoda, něco hořelo a mě táhly jako dým hlavou chmurné myšlenky.

Před zavíračkou se má nálada jakoby zázrakem zlepšila a usoudil jsem, že správný drsňák se obejde i bez autobusu. Ohledáním stop pneumatik a prostou orientačně-logickou úvahou jsem zvolil směr na Pastviny a vyrazil do tmy.















Letohrad blues

Město ještě pulsovalo dohasínajícím nočním životem, ale už v industriální čtvrti mě obklopil klid a sympatická lhostejnost noci. V korunách stromů teskně houkali dudci a tloukli se lelci, vítr šuměl melancholické písně a v příjemném chladu se dobře šlapalo. A tak netrvalo tak dlouho a vynořil jsem se u cedule Vermeřovice, pár kilometrů od Dolní Čermné.
Pochopil jsem, že se někde stala chyba a znechuceně se ubytoval kdesi v chroští u silnice. Příště si koupim buzolu.

""" pokračování příště """