Sportem k trvalé invaliditě...

Nejednou již jsem zde zaplakal nad svou bídnou kondicí fysickou, která mi neumožňuje tropiti lecjaká alotria v požadované míře. A jelikož jsem celým mužem a nikoli bábovkou, nezůstal jsem jen trpně bečeti a snášeti ústrky osudu, leč vrhl jsem se srdnatě až entuziasticky do protiútoku vzývaje modly sportovní stejnou měrou jako doposud jen múzy a plný džbánek. Slovo dalo slovo, minulo pár týdnů a nyní mohu směle prohlásit, že výsledky se dostavily. Na umělých stěnách strhal jsem si kůži z prstů, urputným běháním zmučil své kolenní ohybače natolik, že jsem rád, když vyjdu schody a při fotbale si neúnavným nasazením vysloužil distorzi pravého zápěstí, takže teď chodím s roztomilou modrou ortézkou a učím se chlastati levou rukou (o dalších důležitých činnostech ani nemluvě).

Jsem věru rád, že jsem do své vysokohorské přípravy nezahrnul extrémnější sporty typu rugby, cyklistika, či aerobic - to bych mohl tato slova už leda tak diktovat přes spiritistickou tabulku. Na druhou strany jsme tuhle s kamarády v šenku vymyslili plány na léto, včetně termínu potenciálního výstupu na Mt.Blanc, takže mám čas své indispozice vyléčit, eventuelně zjistit, za kolik by mě na vrchol svrhli z vrtulníku.

Tak sedím doma a už se ani nepokouším předstírat užitečnou činnost. Sedím a srůstám. A jsem úplně klidný - ostatní jsou taky pěkně v hajzlu.