Dobytí větrného vrchu Donnersberg

Bylo nebylo, vyhrabal jsem se jednoho nekrásného dne ze sevé podzimní chorobné zatuchlosti a rozhodl se, že už mě to jako neba a že zas někam vyrazím. Nabízela se přirozeně celá řada možných lokací, především tedy nejbližší putyka, kde už mě vrchní "Číža" jistě dávno oplakal, neboť když jsem tam byl naposledy, popíjel jsem nealko Radegast a pak už o mě neslyšel, ale já řekl: Ne. Žádný, kua, falešný sobi a když průser, tak pro všechny.
A vydal se s CK-Špunt na Milešovku - nejvyšší to horu Českého středohoří
(více viz:http://www.ceskestredohori.cz/Mista/Milesovka.htm).

Vybavil jsem se novými botkami, foťákem, flaškou rumu a lahvičkou povzbuzujícího vysokohorského likéru příznačně nazvaného Alpa a dohodl se se Špunty, že mě naloží v Lysé nad Labem, trvalém to mém bydlišti. Vyráželo se v nekřesťanskou hodinu (už po osmé!) z Nymburka směr Ústí. Z jízdních řádů jsem hravě vyzjistil v kolik musím vyrazit, vstal, prskaje a nadávaje, s hodinovým předstihem a zatímco jsem z opatrnosti ověřoval na internetu všeliké údaje, málem mi ujel vlak.

Ostatní Špunti si vedli rovněž standardně. Polovina mužstva den před odjezdem změnila plán a místo turistiky, jela raději sbírati lesní plodinu, Trávník, který usilovně na stránkách tvrdil, že bezpečně pojede bezpečně nejel a Tepřovi s přítelkou ujel vlak(byl tudíž nucen ho stíhat vozem až do Lažan a ještěměl tu drzost se chlubit, že je tam o pět minut dřív, než my) . Na druhou stranu se zbytku výpravy podařilo nakoupit hromadu lahváčů a bohatě se vybavit technikou - na šest účastníků zájezdu tak připadly čtyři foťáky a dětský notebook.

Sama cesta vlakem byla nezáživná až nudná. Popíjelo se, vtipkovalo, Humus vypil téměř všechen rum, navštívili jsme Teplickou nádražku osmé cenové skupiny, Blonďák si probodl skrznaskrz prst, čemuž jsme se všichni vesele zasmáli, málem nás vyloučili z přepravy atakdále - nuda, nuda, šeď, šeď...

Opravdu zajímavé to začalo být až v sympatické restauraci v Bořislavi, kde měli kromě výživného piva i poměrně kvalitní a vcelku levné pokrmy. Sežral jsem působivou variaci na znojemskou a jestli chcete něco vědět, olizoval jsem se až za ušima. Když se všichni dosyta napásli přišla na přetřas zapeklitá otázka další aktivity. K mému nemalému úžasu se neprosadila varianta setrvat v hospodě a foto Milešovky stáhnout z netu, nýbrž téměř okamžitý počátek výstupu. Venku se zatím pěkně vyčasilo - jemný opar mlhy příjemně stínil, hravý podzimní vánek jemně čechral vlasy a na vedro si rovněž nikdo nestěžoval - a my hrdě vyrazili po stopách Sváti Pulce ( více viz: http://pulec.pyxis.me.cz/index.html ).

Cesta v mlze příjemně ubíhala - především proto, že nebylo vidět, kam se to vlastně sápem - čas od času se z mlhy vynořily podivné skulptury zdálky připomínající sochy, zblízka však umění, Špunti funěli, aparáty cvakaly... idylka. S narustající nadmořskou výškou hustota zamlžení ještě stoupala, což proměnilo sympatický, polovykácený lesík pokroucených buků a padlých bříz v lacinou hororovou rekvizitu a navozovalo melancholickou až truchlivou náladu. Byl jsem nadšen.

Ve 14:25 jsme mohli ohlásit splněný úkol - Milešovka byl dobyt! Z mlhy se vyloupl komplex evidentně zcela opuštěných budov a několik cedulí se zákazy úplně všeho. Bystří Špunti však pod drsným povrchem odhalili láskyplné srdce hory - místní bufet oplývající čajem, rumem i pivem.
A právě k pivu se pojí nejtruchlivější historka z výpravy: Kdyžtě se Cheeta tázal rázovitého bufetníka jestli mají pivo, dozvěděl se, že jsou k mání vystavené lahváče, ale i nápoj točený. Ale je prej hrozně hnusný. "Tak dvě!" zahlásil Cheeta a po chvíli zjistil, že ten dobrý muž mluvil pravdu.

Na sestupu se u mě začaly projevovat následky hrdinného rozhodnutí důkladně prošlápnout nové kožené vysokohorské boty, ale trpěl jsem ušlechtile a pil Alpu. Nedlouho po našem odchodu z vrcholového občerstvení padl na krajinu soumrak, někteří si ho však pro hustou mlhu ještě dlouho nevšimli. Svižným pochodem jsme sestoupili z hory a po drobné lapálii s místním značením - totiž místní domorodci mají zajímavou poruchu vnímání, která jim sice umožní zaznamenat budovu pily, jistě místního důležitého kulturního centra, a označiti cedulí silnici k ní vedoucí, ale nedovolí jim povšimnout si, že za touto chvályhodnou budovou stojí ještě nádraží a že je teoreticky možné, že některý cizinec by raději na nádraží, než na pilu... - nalezli aj nádraží. Vlak nám pochopitelně jel až za hodinu, nicméně obětavý Tepř se hrdinně vydal v stranu opačnou, ukořistil svůj vůz, naskládal do něj všech osm špuntů a vysypal nás v Lovosicích, takže netrvalo dlouho a noříce rypáčky do půllitrů čekali jsme v nádražce na rychlík do Prágle.

Doprovodil jsem výpravu až do Nymburka, kde se mi na Žofíně stala ta nehoda, že jsem pil jedno pivo za druhým, až jsem všechny vlaky do Lysé propil, takže jsem se ráno probudil u El Principala, který mne laskavě ubytoval... Inu tak to chodí na řece Kongo. Dobrou noc děti.

Pár fotek z mého fotomatu:
Jinak dostupné na: http://www.flickr.com/photos/96529748@N00/sets/72157594405088035/
(optimalizováno pro Mozillu)